Internetová stránka http://shagtown.com/days/islam.html se zabývá svátky v islámském světě. Na úvod je zde naznačeno, že Islám je monoteistické náboženství s jediným bohem a to Aláhem. Jsou, zde rozebrány jednotlivé svátky a jejich datace. Dvěma nejdůležitějšími svátky jsou Eid al- Fitr, který začíná po ramajánu a Eid al- Adha, který se koná na konci poutního období. Kalendář v muslimských zemích je stkritně měsíční a svátky se mohou slavit průběhu celého roku.
Kalendář má 12 měsíců po 29 – 30 dnech. První měsíc v roce se nazývá Muharram a prvních deset dní se slaví nový rok.
Devátý měsíc v kalendáři se nazývá Ramaján. V tomto měsíci byl Korán odhalen Muhammadovi. Dále jsou na této stránce rozebrány nejen měsíce, ale i důležité dny mezi, které například patří: Lailat al- Miraj, Rajab 27 - Oslava památky Muhammed výstupu do nebe.
Na stránce lze najít také jednotlivé názvy měsíců s počtem dnů:
1. Muharram 30 days
2. Safar 29 days
3. Rabi I 30 days
4. Rabi II 29 days
5. Jumada I 30 days
6. Jumada II 29 days
7. Rajab 30 days
8. Sha'ban 29 days
9. Ramadan 30 days
10. Shawwal 29 days
11. Dhu al-Qada 30 days
12. Dhu al-Hijjah 29 or 30 days
Eva Žáková
pondělí 30. června 2008
Shrnutí odborného českého článku
Postavení žen v muslimských zemí
Mezi muslimskými a evropskými zeměmi, vznikají kvůli tomuto tématu po staletí spory. Evropským státům se nejvíce nelíbilo mnohoženství. Postavení žen upravuje šária – uděluje podřízenost v manželství, nižší dědické nároky, nemožnost sňatku s jinověrcem atd. V současné době se v islámu objevují feministické teologie – průkopnicí těchto snah je Pákistánka Riffat Hassanová. Tato žena chce ukázat, že Korán dává stejné možnosti mužům i ženám, a všechny milné informace vychází z chybné interpretace Koránu. Poukazuje, zde na to, že Korán neukazuje, že žena byla stvořena z Adamova žebra, a tudíž nebyla ani svůdkyně ke hříchu. Autorka ukazuje to, že tradiční patriarchální křesťanství a islám diskriminují ženu, ale po nové interpretaci Bible a Koránu tomu bude jinak.
Postavení žen se odvíjí od Koránu. Avšak i v Koránu najdeme zmínky o ženách např. o Chadídže – která byla první osobou, která věřila v Islám a také prorokovou manželkou. Korán také odsoudil staroarabský kult bohyň.
Hadísy, což je soubor tradic, jsou základem islámského práva a ustanovení o ženách. Je zde mnoho názorů jako například, že podle Muhhamada jsou ženy hlavní populací pekla, ale i ocenění dobrých manželek.Muhhamad se však i přes tuto vyřčenou větu choval k ženám vždy s úctou. Korán zakazuje zabíjen novorozená děvčata z obavy před chudobou.Jsou zde i otázky a příkazy, zda žena může vést modloslužbu, jak se má chovat v šestinedělí, nesmí se chodit modlit v honosných šatech, přijímat dary a hosty bez manželova souhlasu atd. Postavení žen však určují i místní zvyky. Další věcí, kterou kritizuje západní svět je uzavírání svatebních smluv. Monogamní rodiny u muslimů převládají, ale Korán manželovi nařizuje aby všem manželkám dával stejně lásky. Postavení ženy je závislé na jejím manželovi, ale zároveň je chráněna a zajištěna.Rozvod je možný, ale nežádoucí, podle některých představ se při něm zatřese Boží trůn. Další otázkou je místo ženy ve veřejném životě. Muslimové odsuzují západní styl, podle nich je špatný.Ženy jsou povinny nosit závoj a být zahaleny, avšak barva se liší podle oblastí, nejčastější je ovšem černá – Alžírsko, avšak jsou i bílé a nebo spatříme i pestře batikované. Nošení šátku nenakazuje Korán a nesmí být nikdy nucen, záleží na ženě samotné. Proti šátkům se postavilo mnoho známých žen jako Fatima Mernissi, Nawal El Saadawi a Taslima Nasrínová, ale zároveň spousta žen, ke kterým patří i studentky v mnoha zemích, které jsou vzdáleny od muslimské kultury.
Současná realita je různá, nalezneme ženy, které jsou zabalené a nesmějí ani podat ruku a i vysoké intelektuálky, které se ve svém životě zabývají stejnými věcmi jako muži, rektorkám univerzit a nebo i předsedkyním vlád – Turecko, Pákistán, Bangladéž.
Religio – Revue pro religionistiku 2/94
Autor článku – Luboš Kropáček
Eva Žáková
Mezi muslimskými a evropskými zeměmi, vznikají kvůli tomuto tématu po staletí spory. Evropským státům se nejvíce nelíbilo mnohoženství. Postavení žen upravuje šária – uděluje podřízenost v manželství, nižší dědické nároky, nemožnost sňatku s jinověrcem atd. V současné době se v islámu objevují feministické teologie – průkopnicí těchto snah je Pákistánka Riffat Hassanová. Tato žena chce ukázat, že Korán dává stejné možnosti mužům i ženám, a všechny milné informace vychází z chybné interpretace Koránu. Poukazuje, zde na to, že Korán neukazuje, že žena byla stvořena z Adamova žebra, a tudíž nebyla ani svůdkyně ke hříchu. Autorka ukazuje to, že tradiční patriarchální křesťanství a islám diskriminují ženu, ale po nové interpretaci Bible a Koránu tomu bude jinak.
Postavení žen se odvíjí od Koránu. Avšak i v Koránu najdeme zmínky o ženách např. o Chadídže – která byla první osobou, která věřila v Islám a také prorokovou manželkou. Korán také odsoudil staroarabský kult bohyň.
Hadísy, což je soubor tradic, jsou základem islámského práva a ustanovení o ženách. Je zde mnoho názorů jako například, že podle Muhhamada jsou ženy hlavní populací pekla, ale i ocenění dobrých manželek.Muhhamad se však i přes tuto vyřčenou větu choval k ženám vždy s úctou. Korán zakazuje zabíjen novorozená děvčata z obavy před chudobou.Jsou zde i otázky a příkazy, zda žena může vést modloslužbu, jak se má chovat v šestinedělí, nesmí se chodit modlit v honosných šatech, přijímat dary a hosty bez manželova souhlasu atd. Postavení žen však určují i místní zvyky. Další věcí, kterou kritizuje západní svět je uzavírání svatebních smluv. Monogamní rodiny u muslimů převládají, ale Korán manželovi nařizuje aby všem manželkám dával stejně lásky. Postavení ženy je závislé na jejím manželovi, ale zároveň je chráněna a zajištěna.Rozvod je možný, ale nežádoucí, podle některých představ se při něm zatřese Boží trůn. Další otázkou je místo ženy ve veřejném životě. Muslimové odsuzují západní styl, podle nich je špatný.Ženy jsou povinny nosit závoj a být zahaleny, avšak barva se liší podle oblastí, nejčastější je ovšem černá – Alžírsko, avšak jsou i bílé a nebo spatříme i pestře batikované. Nošení šátku nenakazuje Korán a nesmí být nikdy nucen, záleží na ženě samotné. Proti šátkům se postavilo mnoho známých žen jako Fatima Mernissi, Nawal El Saadawi a Taslima Nasrínová, ale zároveň spousta žen, ke kterým patří i studentky v mnoha zemích, které jsou vzdáleny od muslimské kultury.
Současná realita je různá, nalezneme ženy, které jsou zabalené a nesmějí ani podat ruku a i vysoké intelektuálky, které se ve svém životě zabývají stejnými věcmi jako muži, rektorkám univerzit a nebo i předsedkyním vlád – Turecko, Pákistán, Bangladéž.
Religio – Revue pro religionistiku 2/94
Autor článku – Luboš Kropáček
Eva Žáková
Recenze na česky psanou knihu
Základy asijských náboženství 1. díl
Knihu, kterou jsem si vybrala se zabývá různými náboženstvími a postupně je rozebírá. Tyto náboženství jsou: Judaismus, Hinduismus, Džinismus, Budhismus, Sibhismus, Pársismus a především Islámem, které mu se chci věnovat.
Článek je rozdělen do několika částí a postupuje od obecnosti k podrobnostem. V první části, která je nazvána STRUČNÁ OBECNÁ CHARAKTERISTIKA je rozebíráno co vlastně mají muslimové, křesťané a židé společného a to, že svoji víru založili na pravém zjevení Písma seslaném prostřednictví proroka Bohem. Dále se zde řeší přímo jenom Islám. Věřící v toto náboženství vše podřizují Bohu. A stejně jako judaismus klade důraz na dodržování příkazů a zákazů. Muslimové chápou dějiny – jako lineární proces vytýčený důležitými daty a to vystoupení proroků, zjevení Koránu Muhammadovi. Dějiny směřují ke konci světa a k poslednímu soudu. Vysvětluje se, zde že náboženství se objevuje i ve zcela společenském životě. A to například v šárii což je Bohem určen systém práva. Ve zkratce je zde řečeno, že islám je přísný monoteismus.
Druhá kapitola nese název HISTORICKÝ KONTEXT VZNIKU ISLÁMU. Jak už jsem naznačila tato kapitola se zývá vznikem islámu. Muslimové islám pokládají za přirozený projev religiozity lidské duše vyústěn sérií zjevení, které Bůh prostřednictvím proroků dával lidem poznat Sám sebe. Islám se začal budovat na Arabském poloostrově , které jsou vyplňěni pouštěmi a polopouštěmi, kde byl kočovný a pastevecký život jediný možný. Středem usedlého života byly oázy – zvláštní postavení měla velká oáza Mekka, která před vznikem islámu zbohatla z dálkového obchodu s Jemenem. Začátkem 7. století se organizace začala uvolňovat a sílilo sebevědomí jedinců. S rostoucím počtem bohatých obyvatel v Mekce vzrůstala pýcha a rozkládala se morálka. Právě tytu situaci pokládají historikové za důležitý krok ke vzniku islámu.
Kapitola s názvem OSOBNOST ZAKLADATELE : MUHAMMAD řeší jeho původ Hašimovců, jeho narození jako pohrobek. O matku přišel v ranném věku a proto se i jeho zkušenosti odrážejí v Koránu v důrazech na záchranu matek a dětí. Muhhamad neuměl číst ani psát a proto si ho Bůh vybral k seslání Koránu . Prorok si vzal za ženu Chadídži, která jako první přijala islám. Jeho první zjevení se mu dostalo až ve 40 letech. Byl přesvědčení o svém poslání a obrátil se ke svým rodákům v Mekce aby přestali s pohanskými modloslužebnictvím a uctívali pouze Jediného Boha, Alláha.Muhammad v Mekce získal jen omezený kruh stoupenců.“ Muhammad nekonal zázraky, velkým zázrakem je totiž především Korán, který Bůh za zprostředkování anděla Dřizbríla seslal jeho ústy. „
Čtvrtá kapitola řeší POSVÁTNÉ TEXTY: KORÁN A SUNNU, Korán je svaté Písmo islámu. Slovo Korán je jmennou formou od slovesa číst a přednášet. Korán má 114 kapitol súr, každá z nich začíná tzv. basmalou – což je „ Ve jménu Boha,Milosrdného, Slitovného.“Verše se nazývají áját doslova „ znamení, div“. Korán se stal základní věroukou a právem pro islám. Dalším důležitým textem je sunna což v překladu znamená tradice. Představuje jí Hadíthy – skládá se ze dvou částí: Isnád – řetěz tradentů a z vlastního textu.
Pátá kapitola nese název TEOLOGICKÁ A FILOSOFICKÁ UČENÍ. Tato kapitola se zabývá vznikem islámu jako učení a jeho postupné rozšiřování po celém světě.
Šestá kapitola nese název MUSLIMSKÁ UMMA A JEJÍ ROZČLENĚNÍ. K islámu se hlásí více než miliarda součastníků. Nejstarší rozdělení ummi bylo krátce po Muhammadově smrti. Toto rozdělení začalo hned po smrti Muhammada a to kdo má stanout v popředí obce. Sunnité – hlásí se k tradici, sunně a ustálené formě výkladu Koránu. Další skupina chtěl do čela obce usadit nejbližšího mužského potomka Muhhamada a to Alího ibn Abí Táliba. Začalo se jim říkat Šiíté. Nejmenší sektou jsou Cháridžité – tvoří asi 1% světového počtu muslimů. Šíité se rozštěpili na nejmírnější zajdíju – k ní se hlásí horské kmen v severním Jemenu a další jako je sekta ismá ilíja – jinak řečeno dynastie Fátimovců. Největší počet má tzv. imámovská ší’a.
Kapitola s číslem sedm nese název: SOCIÁLNÍ ASPEKT: PŘEDSTAVY O USPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNOSTI
Islám není jen učením, ale také představa o právním řádu a souboru kulturních vzorců. V islámu se uplatňuje vedle šárii i místní zvykové právo a zákony vyhlašované vládcem. Uspořádání společnosti podle islámských zásad na Blízkém východě je v současné době velmi ožehavým tématem. Mezi další významnou koránskou zásadou představuje šúra – tzn. Vzájemné porady. Pro muslimi to znamená základ pro demokracii. Mezi další nejdůležitější práva ve společnosti je Šáriátské právo – v poslední době omezilo na osobní status tj. na právo rodinné, dědické a nadační. Tyto normy se opírají o normy Koránu. Šária se objevila v preambulích ústav. Plošné zavedení ve všech sférách života patří k předním požadavkům islamistických hnutí.
Další kapitola se jmenuje GENDEROVÝ ASPEKT
Značný problém mezi muslimskými zeměmi a ostatními je postavení žen v islámu. Podle západních zemí nemá, žena i muslimských zemí žádná práva.Šária zakazuje jí se provdat za nemuslima, v manželství se podřizuje manželovi, který může mít až 4 manželky. V některých situacích je žena považována jen jako „ poloviční muž“ a to v případech dědictví, výpovědi u soudu atd. Po náboženské stránce mají obě pohlaví stejná práva. Značná část hadíth se zabývá postavením ženy na poli práva a etiky při zvláštních příležitostech. V západních zemích se manželství bere jako svátost nikoliv však u muslimů. Muslimská rodina je patriarchální a parilineární. Muž je zde brán jako hlava rodiny a to při všech příležitostech. Islámské dívky dostanou dívčí jméno a za ním následuje jméno jejího otce. Postavení žen ve společnosti se v různých islámských zemí liší. Ve všech zemí je zaručeno volební právo ženy a to až na Kuvajt. V Saúdské Arábii jako v jediném státě nemohou ženy řídit auto. Muslimové velmi kritizují nahlížení západních zemí na islámské a značně také kritizují jejich směšování do jejich záležitostí.
Devátá kapitola se jmenuje VZTAH K POLITICKÉ MOCI
V 60. letech minulého století hlavní směrem byl nacionalismus, někde se k němu připojovali socializované projekty. Bylo zpracováno také několik tézi tzv. islámského socialismu – Egypt, Sýrie a Alžírsko. Islámský socialismus nikdy nezpochybňoval vlastnictví malých a středních podniků. Další důležitými skupinami, která zasahuje do politické moci jsou Islámské hnutí.Jsou ve vzájemném kontaktu, ale jejich cíle jsou různé. Některé západní země si myslí, že islámské země jsou zcela bez možnosti nastolení demokracie, což si někteří politologové nemyslí. Budoucí vývoj bude velmi záležet na vztazích muslimských zemí a ostatního světa.
Předposlední kapitola se nazývá ETIKA
Morální schémata muslimů určuje šária, ale i Korán, kde nalezneme i etický kodex. Dnem pracovního klidu byl vyhlášen pátek, ale i některé země přijali podle evropských vzorů neděli. Korán vysvětluje i možnosti usmrtit po právu člověka. Obecnou zásadou islámské etiky je volba střední cesty mezi extrémy. Na etiku v islámských zemí velmi působí evropské země a to nejvíce ty se, kterými obchodují.
Poslední kapitola se jmenuje UMĚNÍ
Nejvýznamnější část umění je kaligrafie. Muslimskou výtvarnou kulturu ovlivnil záporný vztah k figurálnímu umění. Hudba se při islámských bohoslužbách nepoužívá. Avšak je zde bohatá literární tradice. Z nejznámějších záležitostí v evropských zemí je pololidové vyprávění pohádek Tisíce a jedné noci.
Eva Žáková
Knihu, kterou jsem si vybrala se zabývá různými náboženstvími a postupně je rozebírá. Tyto náboženství jsou: Judaismus, Hinduismus, Džinismus, Budhismus, Sibhismus, Pársismus a především Islámem, které mu se chci věnovat.
Článek je rozdělen do několika částí a postupuje od obecnosti k podrobnostem. V první části, která je nazvána STRUČNÁ OBECNÁ CHARAKTERISTIKA je rozebíráno co vlastně mají muslimové, křesťané a židé společného a to, že svoji víru založili na pravém zjevení Písma seslaném prostřednictví proroka Bohem. Dále se zde řeší přímo jenom Islám. Věřící v toto náboženství vše podřizují Bohu. A stejně jako judaismus klade důraz na dodržování příkazů a zákazů. Muslimové chápou dějiny – jako lineární proces vytýčený důležitými daty a to vystoupení proroků, zjevení Koránu Muhammadovi. Dějiny směřují ke konci světa a k poslednímu soudu. Vysvětluje se, zde že náboženství se objevuje i ve zcela společenském životě. A to například v šárii což je Bohem určen systém práva. Ve zkratce je zde řečeno, že islám je přísný monoteismus.
Druhá kapitola nese název HISTORICKÝ KONTEXT VZNIKU ISLÁMU. Jak už jsem naznačila tato kapitola se zývá vznikem islámu. Muslimové islám pokládají za přirozený projev religiozity lidské duše vyústěn sérií zjevení, které Bůh prostřednictvím proroků dával lidem poznat Sám sebe. Islám se začal budovat na Arabském poloostrově , které jsou vyplňěni pouštěmi a polopouštěmi, kde byl kočovný a pastevecký život jediný možný. Středem usedlého života byly oázy – zvláštní postavení měla velká oáza Mekka, která před vznikem islámu zbohatla z dálkového obchodu s Jemenem. Začátkem 7. století se organizace začala uvolňovat a sílilo sebevědomí jedinců. S rostoucím počtem bohatých obyvatel v Mekce vzrůstala pýcha a rozkládala se morálka. Právě tytu situaci pokládají historikové za důležitý krok ke vzniku islámu.
Kapitola s názvem OSOBNOST ZAKLADATELE : MUHAMMAD řeší jeho původ Hašimovců, jeho narození jako pohrobek. O matku přišel v ranném věku a proto se i jeho zkušenosti odrážejí v Koránu v důrazech na záchranu matek a dětí. Muhhamad neuměl číst ani psát a proto si ho Bůh vybral k seslání Koránu . Prorok si vzal za ženu Chadídži, která jako první přijala islám. Jeho první zjevení se mu dostalo až ve 40 letech. Byl přesvědčení o svém poslání a obrátil se ke svým rodákům v Mekce aby přestali s pohanskými modloslužebnictvím a uctívali pouze Jediného Boha, Alláha.Muhammad v Mekce získal jen omezený kruh stoupenců.“ Muhammad nekonal zázraky, velkým zázrakem je totiž především Korán, který Bůh za zprostředkování anděla Dřizbríla seslal jeho ústy. „
Čtvrtá kapitola řeší POSVÁTNÉ TEXTY: KORÁN A SUNNU, Korán je svaté Písmo islámu. Slovo Korán je jmennou formou od slovesa číst a přednášet. Korán má 114 kapitol súr, každá z nich začíná tzv. basmalou – což je „ Ve jménu Boha,Milosrdného, Slitovného.“Verše se nazývají áját doslova „ znamení, div“. Korán se stal základní věroukou a právem pro islám. Dalším důležitým textem je sunna což v překladu znamená tradice. Představuje jí Hadíthy – skládá se ze dvou částí: Isnád – řetěz tradentů a z vlastního textu.
Pátá kapitola nese název TEOLOGICKÁ A FILOSOFICKÁ UČENÍ. Tato kapitola se zabývá vznikem islámu jako učení a jeho postupné rozšiřování po celém světě.
Šestá kapitola nese název MUSLIMSKÁ UMMA A JEJÍ ROZČLENĚNÍ. K islámu se hlásí více než miliarda součastníků. Nejstarší rozdělení ummi bylo krátce po Muhammadově smrti. Toto rozdělení začalo hned po smrti Muhammada a to kdo má stanout v popředí obce. Sunnité – hlásí se k tradici, sunně a ustálené formě výkladu Koránu. Další skupina chtěl do čela obce usadit nejbližšího mužského potomka Muhhamada a to Alího ibn Abí Táliba. Začalo se jim říkat Šiíté. Nejmenší sektou jsou Cháridžité – tvoří asi 1% světového počtu muslimů. Šíité se rozštěpili na nejmírnější zajdíju – k ní se hlásí horské kmen v severním Jemenu a další jako je sekta ismá ilíja – jinak řečeno dynastie Fátimovců. Největší počet má tzv. imámovská ší’a.
Kapitola s číslem sedm nese název: SOCIÁLNÍ ASPEKT: PŘEDSTAVY O USPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNOSTI
Islám není jen učením, ale také představa o právním řádu a souboru kulturních vzorců. V islámu se uplatňuje vedle šárii i místní zvykové právo a zákony vyhlašované vládcem. Uspořádání společnosti podle islámských zásad na Blízkém východě je v současné době velmi ožehavým tématem. Mezi další významnou koránskou zásadou představuje šúra – tzn. Vzájemné porady. Pro muslimi to znamená základ pro demokracii. Mezi další nejdůležitější práva ve společnosti je Šáriátské právo – v poslední době omezilo na osobní status tj. na právo rodinné, dědické a nadační. Tyto normy se opírají o normy Koránu. Šária se objevila v preambulích ústav. Plošné zavedení ve všech sférách života patří k předním požadavkům islamistických hnutí.
Další kapitola se jmenuje GENDEROVÝ ASPEKT
Značný problém mezi muslimskými zeměmi a ostatními je postavení žen v islámu. Podle západních zemí nemá, žena i muslimských zemí žádná práva.Šária zakazuje jí se provdat za nemuslima, v manželství se podřizuje manželovi, který může mít až 4 manželky. V některých situacích je žena považována jen jako „ poloviční muž“ a to v případech dědictví, výpovědi u soudu atd. Po náboženské stránce mají obě pohlaví stejná práva. Značná část hadíth se zabývá postavením ženy na poli práva a etiky při zvláštních příležitostech. V západních zemích se manželství bere jako svátost nikoliv však u muslimů. Muslimská rodina je patriarchální a parilineární. Muž je zde brán jako hlava rodiny a to při všech příležitostech. Islámské dívky dostanou dívčí jméno a za ním následuje jméno jejího otce. Postavení žen ve společnosti se v různých islámských zemí liší. Ve všech zemí je zaručeno volební právo ženy a to až na Kuvajt. V Saúdské Arábii jako v jediném státě nemohou ženy řídit auto. Muslimové velmi kritizují nahlížení západních zemí na islámské a značně také kritizují jejich směšování do jejich záležitostí.
Devátá kapitola se jmenuje VZTAH K POLITICKÉ MOCI
V 60. letech minulého století hlavní směrem byl nacionalismus, někde se k němu připojovali socializované projekty. Bylo zpracováno také několik tézi tzv. islámského socialismu – Egypt, Sýrie a Alžírsko. Islámský socialismus nikdy nezpochybňoval vlastnictví malých a středních podniků. Další důležitými skupinami, která zasahuje do politické moci jsou Islámské hnutí.Jsou ve vzájemném kontaktu, ale jejich cíle jsou různé. Některé západní země si myslí, že islámské země jsou zcela bez možnosti nastolení demokracie, což si někteří politologové nemyslí. Budoucí vývoj bude velmi záležet na vztazích muslimských zemí a ostatního světa.
Předposlední kapitola se nazývá ETIKA
Morální schémata muslimů určuje šária, ale i Korán, kde nalezneme i etický kodex. Dnem pracovního klidu byl vyhlášen pátek, ale i některé země přijali podle evropských vzorů neděli. Korán vysvětluje i možnosti usmrtit po právu člověka. Obecnou zásadou islámské etiky je volba střední cesty mezi extrémy. Na etiku v islámských zemí velmi působí evropské země a to nejvíce ty se, kterými obchodují.
Poslední kapitola se jmenuje UMĚNÍ
Nejvýznamnější část umění je kaligrafie. Muslimskou výtvarnou kulturu ovlivnil záporný vztah k figurálnímu umění. Hudba se při islámských bohoslužbách nepoužívá. Avšak je zde bohatá literární tradice. Z nejznámějších záležitostí v evropských zemí je pololidové vyprávění pohádek Tisíce a jedné noci.
Eva Žáková
shrnutí cizojazyčného článku
Tento článek se podle nadpisu zabývá mravy a etikou. Avšak jsou zde rozebírány různé záležitosti islámského světa.
Popisuje se zde, že nejen víra, ale i očista směrem k bohu je velmi důležitá. Během času se víra postupně změnila, ale víra a spravedlivé činy jsou základy náboženství. Rozebírají se zde i činy špatní a to na příkladu Kaina. Na tomto činu lze poznat co je špatné a co je dobré a je to vrozenou schopností. Avšak výklady dobra a zla jsou různé a mění se během času. Avšak všechny důležité rozdíly mezi dobrem a zlem mají lidé v sobě.
Aláh určil základní zásady a to zabití příbuzného – protože je to svátost lidská, zlo a arogance jsou špatné činy. Mužova přirozenost je příjmutí dobrých mravů. Mezi další lidskou přirozenost patří princip dobra a zla a to je důvod aby byli uznáni v náboženství – před Bohem nelze lhát protože on ví jestli jsme bohatí nebo chudý atd. Nikdo neslouží nikomu jinému než bohu. Jsme povinni boha uctívat a také uctívat rodiče. Bůh ve svých verších ukazuje co je zlo a největším zlem považuje cizoložství, to neodpouští. Za to je ochoten odpouštět menší hříchy pokud se už nebudou opakovat. Bůh vytvořil nebe za 6 dnů a také vytvořil Měsíc a Slunce a je soběstatečný, Bůh nás nepotřebuje k životu, ale mi potřebujem jeho.
Ve výchově hraje stejnou roli matka jako otec. Potomek je povinen milovat své rodiče. Sirotci mají také nárok na rodinu, protože jsou to muslimové - muslimové jsou si rovni. Sousedem se v muslimských zemí nezývá jen ve smyslu bydlení, ale i člověk, který nás doprovází při cestách a má nárok na stejné zacházení jako ke členům rodiny. Povinností člověka je také dávání milodarů, které jsou zde projevem lásky k Aláhovi a za to se Bůh odměňuje hojností. Bohatství by mělo být rozházeno, protože je požehnáním od Boha. Každý muslim by měl pracovat a to i bohatý. Chudoba totiž svádí lidi ke zlo a to i k zabití příbuzného. Mezi další závažné hříchy patří sex, kromě toho, který má vést k potomkům. U muslimů je dovolen sex pouze až po svatbě a žena ho nesmí muži odmítnout. Zaplacený sex je zločinem proti všemohoucímu. Důležitou věcí u muslimů je oblečení. U muslimů neexistuje zabití muslima. Ten kdo zabije muslima je uvrhnut do pekla a on zde bude uvězněn navždy. Avšak se smrtí věřícího souvisí a postarání se finančně o jeho dědice. Objevuje se zde i vyjádření, že všichni jsme si rovni. Právě, že bůh rozdělil lidi na rasy takže je to správné. Člověk má mluvit jen pravdu a to nejen k bohu a svým příbuzným, ale ke všem. Pomlouvání a neuvádění celé pravdy se bere jako hřích. Důležitou věcí v islámu jsou atributy. Kam patří atribut Islámu, víry, ponížení před bohem, věrohodnosti, trpělivosti, charity, přirozenosti, hojnosti boha atd. Muži a ženy mají být dobrými věřícími, upřímní, pokorní před sebou i před Bohem, být přirození a upřímní k Bohu. Poté se jim dostane od Boha odpuštění a bude pro ně připravena příjemná odměna. Důležité není uctívat jen Aláha ale vzdávat čest i prorokovi Muhhamadovi.
Eva Žáková
Popisuje se zde, že nejen víra, ale i očista směrem k bohu je velmi důležitá. Během času se víra postupně změnila, ale víra a spravedlivé činy jsou základy náboženství. Rozebírají se zde i činy špatní a to na příkladu Kaina. Na tomto činu lze poznat co je špatné a co je dobré a je to vrozenou schopností. Avšak výklady dobra a zla jsou různé a mění se během času. Avšak všechny důležité rozdíly mezi dobrem a zlem mají lidé v sobě.
Aláh určil základní zásady a to zabití příbuzného – protože je to svátost lidská, zlo a arogance jsou špatné činy. Mužova přirozenost je příjmutí dobrých mravů. Mezi další lidskou přirozenost patří princip dobra a zla a to je důvod aby byli uznáni v náboženství – před Bohem nelze lhát protože on ví jestli jsme bohatí nebo chudý atd. Nikdo neslouží nikomu jinému než bohu. Jsme povinni boha uctívat a také uctívat rodiče. Bůh ve svých verších ukazuje co je zlo a největším zlem považuje cizoložství, to neodpouští. Za to je ochoten odpouštět menší hříchy pokud se už nebudou opakovat. Bůh vytvořil nebe za 6 dnů a také vytvořil Měsíc a Slunce a je soběstatečný, Bůh nás nepotřebuje k životu, ale mi potřebujem jeho.
Ve výchově hraje stejnou roli matka jako otec. Potomek je povinen milovat své rodiče. Sirotci mají také nárok na rodinu, protože jsou to muslimové - muslimové jsou si rovni. Sousedem se v muslimských zemí nezývá jen ve smyslu bydlení, ale i člověk, který nás doprovází při cestách a má nárok na stejné zacházení jako ke členům rodiny. Povinností člověka je také dávání milodarů, které jsou zde projevem lásky k Aláhovi a za to se Bůh odměňuje hojností. Bohatství by mělo být rozházeno, protože je požehnáním od Boha. Každý muslim by měl pracovat a to i bohatý. Chudoba totiž svádí lidi ke zlo a to i k zabití příbuzného. Mezi další závažné hříchy patří sex, kromě toho, který má vést k potomkům. U muslimů je dovolen sex pouze až po svatbě a žena ho nesmí muži odmítnout. Zaplacený sex je zločinem proti všemohoucímu. Důležitou věcí u muslimů je oblečení. U muslimů neexistuje zabití muslima. Ten kdo zabije muslima je uvrhnut do pekla a on zde bude uvězněn navždy. Avšak se smrtí věřícího souvisí a postarání se finančně o jeho dědice. Objevuje se zde i vyjádření, že všichni jsme si rovni. Právě, že bůh rozdělil lidi na rasy takže je to správné. Člověk má mluvit jen pravdu a to nejen k bohu a svým příbuzným, ale ke všem. Pomlouvání a neuvádění celé pravdy se bere jako hřích. Důležitou věcí v islámu jsou atributy. Kam patří atribut Islámu, víry, ponížení před bohem, věrohodnosti, trpělivosti, charity, přirozenosti, hojnosti boha atd. Muži a ženy mají být dobrými věřícími, upřímní, pokorní před sebou i před Bohem, být přirození a upřímní k Bohu. Poté se jim dostane od Boha odpuštění a bude pro ně připravena příjemná odměna. Důležité není uctívat jen Aláha ale vzdávat čest i prorokovi Muhhamadovi.
Eva Žáková
Anotace na českou stránku
Stránka http://www.muslim.cz/informace/zena.htm se věnuje postavení ženy v islámu. Odkazuje nejdříve na to, že pokud chceme pochopit postavení žen v současné době musíme je pochopit v době předismlámské. Popisují zde, že povinnosti a práva ženy a muže jsou stejná, ale ne však totožná. Porovnává pojetí ženy a muže v křesťanství a v islámu. Ale také postavení žen v různých zemí. Ženu zde popisuje za právoplatného partnera v rozmnožování lidstva, má stejné práva na vzdělání, má právo na svobodu názoru i za dědický podíl. Na této stránce se nepoukazuje jen na pozitivní práva a povinnosti ženy, ale i na to co nesmí nebo s čím si nejsou s muži rovni a nebo i dokonce, že ženy mají některé i výhody například během šestinedělí se nemusí modlit. Je zde rozebráno i nošení šátku u žen. Zabývají se i modlitbou a postavení žen a mužů při ní.
Článek je rozdělen do bodů, který je očíslován. Celý text je psán jako pozitivní pohled na islám.
Internetová stránka http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/modlitba.htm se zabývá modlitbou a tím co přináší člověku. Zmiňuje se zde o všech důležitých věcech, které jsou spojeny s modlitbou. Řeší za jakých podmínek se může člověk modlit, za jakých podmínek je platná a s tím vysvětlené pojmy jako je Abdest – což je rituální omývání, jeho přípravy na něj a jeho zrušení.Stránka se také zmiňuje o rozdělení modlitby na povinné, dobrovolné a nepovinné. Ukazuje zde jak se má správně přistupovat k modlitbě, kdy a přesné postoje k tomu jsou zde i znázorněné a popsány. Zmiňují se i o modlitbách, které nejsou Evropanům známé jako páteční modlitbou, modlitbou Id atd. Článek je velmi dobře doplněn tradičním písmem i jeho překladem a mnoha obrázky.
Eva Žáková
Článek je rozdělen do bodů, který je očíslován. Celý text je psán jako pozitivní pohled na islám.
Internetová stránka http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/modlitba.htm se zabývá modlitbou a tím co přináší člověku. Zmiňuje se zde o všech důležitých věcech, které jsou spojeny s modlitbou. Řeší za jakých podmínek se může člověk modlit, za jakých podmínek je platná a s tím vysvětlené pojmy jako je Abdest – což je rituální omývání, jeho přípravy na něj a jeho zrušení.Stránka se také zmiňuje o rozdělení modlitby na povinné, dobrovolné a nepovinné. Ukazuje zde jak se má správně přistupovat k modlitbě, kdy a přesné postoje k tomu jsou zde i znázorněné a popsány. Zmiňují se i o modlitbách, které nejsou Evropanům známé jako páteční modlitbou, modlitbou Id atd. Článek je velmi dobře doplněn tradičním písmem i jeho překladem a mnoha obrázky.
Eva Žáková
anotace na cizojazyčnou stránku
Internetová stránka www.islam101.com je anglická a řeší několik otázek, ale mě nejvíce zaujala ta, která se zabývá bohem. Je zde popsáno, že jediný pravdivý bůh je Aláh a nic jiného nemůže být nazýváno Aláhem. Jméno nemá žádné množné číslo. Popisuje, zde Aláha v nejlepších barvách. K muslimům je Aláh všemohoucí, stvořil vesmír a podpírá jej. Tomuto bohu se nic a nikdo nemůže vyrovnat. Na této stránce se zabývá také Koránem a Muhammedem – prorokem a jeho zjeveními. Odkazuje se zde na stavbu Koránu a jeho obsahem.Vyzvedává z něj části, které se týkají Aláha a jeho nepřekonatelnosti. Např.: kapitol č. 112, kde je psáno Ve jménu Boha milosrdného, soucitného. Tímto se vysvětluje, že Aláh je jediný Bůh.
Eva Žáková
Eva Žáková
Slovníková hesla
Korán
Základem pro slovo Korán je arabské sloveso, které v překladu znamená přenášet, recitovat a číst. Je označováno jako slovo boží zprostředkované Džibrilem Muhamedovi.V koránu Bůh mluví o sobě v první i 3. osobě. Tato kniha je pro muslimi Boží atribut. Podle islámu nebyl Korán seslán najednou, ale postupně Mohamedovi.Jeho sesílání trvalo celkem 23 let. Najdeme zde i zdůvodnění, proč islám povoluje 4 ženy a to protože při porážce muslimů mnoho žen ovdovělo.
Korán je rozčleněn na 114 kapitol ( súr ), které byly dány od nejdelší po nejkratší. Český překlad je sestaven chronologicky. Skoro všechny súry začínají tzv. basmalou. tj. formulí: ,, Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovaného.“ Súry se dělí na verše = aját.Áj je celkem 6 236. Některé verše se vztahují i k určitým situacím a odůvodňuje korán.
Základní myšlenkou Koránu je víra v jediného Boha, jenž určuje osud člověka. Jsou zde popsány i pilíře islámu jenž je 5. A to Šahada – je jen jediný Bůh a jeho prorok je Muhammed, Salat – modlitba, Zakat – almužna , hadždž – každý muslim by měl alespoň jednou za život putovat do Mekky, a Ramadán – půst v měsíci Ramadán.
V islámském světě byl Korán dlouhá léta hlavní téma školního vzdělání. Také se stal základním kamenem islámské věrouky a práva.
Použité zdroje: Základy asijských náboženství – B. Knotková – Čapková, L. Kropáček, V.
Liščák, D. Marková, M. Pojar, D. Pospíšilová, Nakladatelství Karolinum
Praha 2004
Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii – J. Bečka, J. Holman,
D. Marková, S. Vavroušková, Orientální ústav Akademie věd České republiky
2005
www.wikipedia.org
Šária
Islámské právo, které je dáno Bohem. Muslimové ji pokládají za Boží stezku, která je vyšlapána a věřící má po ní jíti. V Indii se často používá šáriat. Šária se také objevila v preambulích ústav jako závažný princip legislativy.
Šária je souhrn 3 zákoníků:
1. rituálních záležitostech
2. osobní zákoník ( rodinné právo )
3. trestní zákoník
Podle šárii by mělo být vše podrobováno náboženskému hodnocení. Tato právo ustanovilo 5 základních povinností muslima: Vyznání víry v jediného Boha Alláha, půst v měsíci ramadán, dávání almužny, modlitba a pouť do Mekky. Šária také upravuje způsob rozvodu a také mužovi 4 manželky. U Evropanů je však nejvíce známá část, která upravuje vztah ženy a muže např.
- žena se nesmí pohybovat mimo domov bez doprovodu muže
- snoubenec nesmí bez doprovodu příbuzného se setkat se snoubenkou a tento styk je zakázán i přes mobil či e-mail
- žena nesmí mimo závažných psychických či fyzických důvodů odmítnou muži intimní styk atd.
Použité zdroje: Základy asijských náboženství – B. Knotková – Čapková, L. Kropáček, V.
Liščák, D. Marková, M. Pojar, D. Pospíšilová, Nakladatelství Karolinum
Praha 2004
Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii – J. Bečka, J. Holman,
D. Marková, S. Vavroušková, Orientální ústav Akademie věd České republiky
2005
www.wikipedia.org
Eva Žáková
Základem pro slovo Korán je arabské sloveso, které v překladu znamená přenášet, recitovat a číst. Je označováno jako slovo boží zprostředkované Džibrilem Muhamedovi.V koránu Bůh mluví o sobě v první i 3. osobě. Tato kniha je pro muslimi Boží atribut. Podle islámu nebyl Korán seslán najednou, ale postupně Mohamedovi.Jeho sesílání trvalo celkem 23 let. Najdeme zde i zdůvodnění, proč islám povoluje 4 ženy a to protože při porážce muslimů mnoho žen ovdovělo.
Korán je rozčleněn na 114 kapitol ( súr ), které byly dány od nejdelší po nejkratší. Český překlad je sestaven chronologicky. Skoro všechny súry začínají tzv. basmalou. tj. formulí: ,, Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovaného.“ Súry se dělí na verše = aját.Áj je celkem 6 236. Některé verše se vztahují i k určitým situacím a odůvodňuje korán.
Základní myšlenkou Koránu je víra v jediného Boha, jenž určuje osud člověka. Jsou zde popsány i pilíře islámu jenž je 5. A to Šahada – je jen jediný Bůh a jeho prorok je Muhammed, Salat – modlitba, Zakat – almužna , hadždž – každý muslim by měl alespoň jednou za život putovat do Mekky, a Ramadán – půst v měsíci Ramadán.
V islámském světě byl Korán dlouhá léta hlavní téma školního vzdělání. Také se stal základním kamenem islámské věrouky a práva.
Použité zdroje: Základy asijských náboženství – B. Knotková – Čapková, L. Kropáček, V.
Liščák, D. Marková, M. Pojar, D. Pospíšilová, Nakladatelství Karolinum
Praha 2004
Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii – J. Bečka, J. Holman,
D. Marková, S. Vavroušková, Orientální ústav Akademie věd České republiky
2005
www.wikipedia.org
Šária
Islámské právo, které je dáno Bohem. Muslimové ji pokládají za Boží stezku, která je vyšlapána a věřící má po ní jíti. V Indii se často používá šáriat. Šária se také objevila v preambulích ústav jako závažný princip legislativy.
Šária je souhrn 3 zákoníků:
1. rituálních záležitostech
2. osobní zákoník ( rodinné právo )
3. trestní zákoník
Podle šárii by mělo být vše podrobováno náboženskému hodnocení. Tato právo ustanovilo 5 základních povinností muslima: Vyznání víry v jediného Boha Alláha, půst v měsíci ramadán, dávání almužny, modlitba a pouť do Mekky. Šária také upravuje způsob rozvodu a také mužovi 4 manželky. U Evropanů je však nejvíce známá část, která upravuje vztah ženy a muže např.
- žena se nesmí pohybovat mimo domov bez doprovodu muže
- snoubenec nesmí bez doprovodu příbuzného se setkat se snoubenkou a tento styk je zakázán i přes mobil či e-mail
- žena nesmí mimo závažných psychických či fyzických důvodů odmítnou muži intimní styk atd.
Použité zdroje: Základy asijských náboženství – B. Knotková – Čapková, L. Kropáček, V.
Liščák, D. Marková, M. Pojar, D. Pospíšilová, Nakladatelství Karolinum
Praha 2004
Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii – J. Bečka, J. Holman,
D. Marková, S. Vavroušková, Orientální ústav Akademie věd České republiky
2005
www.wikipedia.org
Eva Žáková
Esej
Islám
Toto téma jsem si vybrala protože se v posledních letech stalo velmi ožehavým. Po útocích na Ameriku se začali rozvádět různé debaty, ale jen málo lidí ví proč se to vlastně stalo a co muslimi vede k tomu aby to udělali. Je to jejich víra. Po přečtení několika knížek a článku na internetu jsem si udělala o této věci jsou názor. O tomto náboženství si myslím, že je důležité se na něj umět nahlížet ze všech stran. Můj názor je tedy takový: Muslimové věří, že všechno dobro pochází z Koránu, tudíž co je v Koránu je správné. Vždyť tyto úvahy máme i v křesťanství. Ale však dočetla jsem se, že Korán obsahuje i takové texty, že např. cizoložnice mají být kamenovány, a nebo, že nárok na dítě po rozvodu má otec. Avšak udivilo mě, že Korán obsahuje i vysvětlení některý věcí proč to tak je. Například proč muž může mít 4 ženy. Na Islámu jsem po přečtení textů našla jak dobré tak špatné věci. Mezi ty dobré podle mého názoru patří například to, že muž se po rozvodu musí o svou ženu postarat aby nestrádala a to i o své potomky. V zemích, kde je Islám náboženství se toto bere vážně. Ale na druhé straně mě opět zaráží to, že ženy nemohou bez doprovodu muže jít nakupovat a další věci. Asi to má i své odůvodnění, ale to mi zůstává ukryto. Další věci, které mě na tomto náboženství ohromilo je to, že i při důležitých obchodních i soukromých schůzkách se používá citace z Koránu a to: Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného“. Opět je zde vidět jak pro muslimi je náboženství důležité. U nás jsem toto ještě neviděla. Myslím si, že pro ty kdo hluboce věří u nás je to škoda, protože je to vyjádření jejich víry. Dalším tématem, ke kterému bych se chtěla vyjádřit je opět velmi komentovaná věc a to postavení ženy v Islámu. Popravdě asi jsem ráda, že nejsem ženou žijící v arabském světě, ale opět vše má své výhody i nevýhody. O nevýhodách se mluví asi nejvíce, takže bych se nejprve chtěla vyjádřit k ním. Takže první takovou věcí je třeba jejich šaty. Ženy jsou celé zahalené. V našich podmínkách si to moc dobře nedokážu představit, když je tady taková hromada obchodu zabývající se dámským zbožím. Avšak u muslimů je to asi jinak. Nebo například chování žen ve společnosti mužů, i když je žena doma a je přítomen nějaký cizí muž musí mít šátek. V některých případech se mluví dokonce o diskriminaci, když jsou při modlitbách ženy odděleny od mužů. Do nedávné doby jsem si to také myslela, ale dozvěděla jsem se, že to není žádný projev diskriminace, ale že u modliteb v Islámu se nejen odříkává Korán, ale je to spojeno s celou řadou různých pohybů a úklonů a tudíž by se mohli odhalit končetiny žen a to by muže mohlo rozptýlit, ale i naopak a modlitba by neměla smysl. Mezi výhody v Islámu být ženou je třeba to, že nemusí pracovat. Muslimové se drží zásady, že muž se má postarat finančně a rodinu a své ženy a ženy se starají o domácnost a potomky. Což je nepodle mě docela dobré. Dříve se tato zásada držela i u nás. A nebo i další výhodou jestli se to tak dá říci, ženy během šestinedělí a menstruace nemusí modlit a osvobozena od půstu. Takže asi je důležité z jakého úhlu pohledu se na ženy v arabských zemí díváme. Další velmi důležitou věcí je pro muslimi modlitba: Modlí se pětkrát denně, u křesťanů pokud vím tak to zas tolik není. A většina obyvatelů v arabských zemí je věřící.Věc, která se mi zalíbila je ta, že Korán se sice překládá, ale je doplněn o arabskou část. Podle mě by bylo zajímavé mít doba Bibli sice v češtině, ale která by obsahovala svůj původní jazyk.
Takže bych nakonec bych svůj názor jako nevěřící, o Islámu shrnula asi takto: Na všech náboženstvích se dá najít něco dobrého a něco zlého. Sice bych nechtěla být muslimkou, ale zase nikomu nebudu vytýkat jeho víru. Asi něco na Islámu bude když je to druhé největší náboženství na světě, ale mě to asi zatím zůstalo ukryto. Ale to mi zůstává i u ostatních náboženství. Takže ať si každý věří v co si přeje, ale ke svojí víře nikoho dalšího nenutí násilím.
Eva Žáková
pondělí 16. června 2008
17.6.2008
Anotace na cizojazyčný odborný článek
I já jsem si zvolila na téma cizojazyčné odborné literatury článek Jču knihovny, a bylo velmi těžké najít něco srozumitelného a snadného na překlad. Respektive možnosti byli velmi podobné. Mnou zvolený článek velmi vybočuje od tématu východního náboženství, týká se týrání dětí a špetné zacházení s nimi. Vytvořili jej mnozí badatelé, takže rozepisovat autory by zapralo skoro celý text.
Jedná se o to, jak důležité je správné zacházení v dětství.
Špatné zacházení v dětství by bylo významně přidružené s chudším fyzickým a duševním zdravotním fungováním. Tak, výsledky slabého zdraví přidruženého se špatným zacházením v dětství na ženách může být zprostředkováno skrz nějaký posttraumatický stres. Odborníci našli spojení mezi nepříznivými zkušennostmi v dětství ponechávající chudé fyzické a duševní zdraví, kde se toto pozorování zvláště hodí k porozumění zdraví žen. Skupina dětí, která je vystavena vysokému riziku týrání, navíc k následujícímu přibyl ještě sexuální útok a v budoucnu je zasvětí partnerské násilí v dospělosti, může vést k zoufalství a nechuti k životu a zároveň také ke kriminální činnosti. Toto je běžnější více u žen než u mužů.
Hlubší problematikou daného aspektu se zabývá University California–San Diego (UCSD).Dr's Lang, Dresselhaus, a Stein v Child Adolescent Services Research Centerem. Nálezy z několika studií podporují hypotézu kde posttraumatický stres zprostředkovává vztah mezi traumatickými zkušenostmi a výsledky slabého zdraví. Pokus: Na ženách žijících za války ve Wietnamu, kde stresovost situace byla daleko častější než u žen civilních mimo oblast zuřící válkou. Ženám byly rozesílány balíčky s dotazníky, některé se však odmítly účastnit. Všechny zúčastněné zároveň poslali písemný souhlas o exparimentu.Také bylo zjištěno, že ženy které vrátily dotazník nikdy nebyly ve svazku manželském. Věk zkoumaných žen se zas až tak nelišil. Průměr činil kolem 46,6 let. Při tomto dotazníku bylo zjištěno, že ženy žijící ve vypjaté a velmi stresující situaci za války. V největším počtu byly ženy kavkazského původu se 71-ti %, následovaly afričanky s 15-ti % a španělky s 6-ti %. Přičemž rozvedené ženy byly zastoupeny 41% v poměru ke vdaným počet činil 38%. Žen, které se nikdy nevdaly dosahovaly pouhých 21%. Vzdělaná ženy dosahovaly 75-ti%.
Dále byl ženám předán 28 položkový dotazník, kde se pomocí testů CTQ mělo zjistit emocionální skóre. Výsledky byly zjištěny používáním Medical Outcome Studů Shortu Form (SF 36),
samo – je to spolehlivá a správná stupnice na zjišťování míry fyzického a duševního zdraví- související s fungováním. Odborníci posuzovali složení skóre duševní zdraví (MCS) a fyzické zdravotní složení skóre (PCS), které jsou získaná z SF- 36, jak ukazatele fyzického a duševního zdravého fungování. Tento model měření „zdraví“ je velmi náročný a zdlouhavý proces. Devadesát sedm účastníků, tedy 44,3% zkoumaných osob potvrdilo zneužívání v dospělosti i dětství.
Monika Klomfarová
I já jsem si zvolila na téma cizojazyčné odborné literatury článek Jču knihovny, a bylo velmi těžké najít něco srozumitelného a snadného na překlad. Respektive možnosti byli velmi podobné. Mnou zvolený článek velmi vybočuje od tématu východního náboženství, týká se týrání dětí a špetné zacházení s nimi. Vytvořili jej mnozí badatelé, takže rozepisovat autory by zapralo skoro celý text.
Jedná se o to, jak důležité je správné zacházení v dětství.
Špatné zacházení v dětství by bylo významně přidružené s chudším fyzickým a duševním zdravotním fungováním. Tak, výsledky slabého zdraví přidruženého se špatným zacházením v dětství na ženách může být zprostředkováno skrz nějaký posttraumatický stres. Odborníci našli spojení mezi nepříznivými zkušennostmi v dětství ponechávající chudé fyzické a duševní zdraví, kde se toto pozorování zvláště hodí k porozumění zdraví žen. Skupina dětí, která je vystavena vysokému riziku týrání, navíc k následujícímu přibyl ještě sexuální útok a v budoucnu je zasvětí partnerské násilí v dospělosti, může vést k zoufalství a nechuti k životu a zároveň také ke kriminální činnosti. Toto je běžnější více u žen než u mužů.
Hlubší problematikou daného aspektu se zabývá University California–San Diego (UCSD).Dr's Lang, Dresselhaus, a Stein v Child Adolescent Services Research Centerem. Nálezy z několika studií podporují hypotézu kde posttraumatický stres zprostředkovává vztah mezi traumatickými zkušenostmi a výsledky slabého zdraví. Pokus: Na ženách žijících za války ve Wietnamu, kde stresovost situace byla daleko častější než u žen civilních mimo oblast zuřící válkou. Ženám byly rozesílány balíčky s dotazníky, některé se však odmítly účastnit. Všechny zúčastněné zároveň poslali písemný souhlas o exparimentu.Také bylo zjištěno, že ženy které vrátily dotazník nikdy nebyly ve svazku manželském. Věk zkoumaných žen se zas až tak nelišil. Průměr činil kolem 46,6 let. Při tomto dotazníku bylo zjištěno, že ženy žijící ve vypjaté a velmi stresující situaci za války. V největším počtu byly ženy kavkazského původu se 71-ti %, následovaly afričanky s 15-ti % a španělky s 6-ti %. Přičemž rozvedené ženy byly zastoupeny 41% v poměru ke vdaným počet činil 38%. Žen, které se nikdy nevdaly dosahovaly pouhých 21%. Vzdělaná ženy dosahovaly 75-ti%.
Dále byl ženám předán 28 položkový dotazník, kde se pomocí testů CTQ mělo zjistit emocionální skóre. Výsledky byly zjištěny používáním Medical Outcome Studů Shortu Form (SF 36),
samo – je to spolehlivá a správná stupnice na zjišťování míry fyzického a duševního zdraví- související s fungováním. Odborníci posuzovali složení skóre duševní zdraví (MCS) a fyzické zdravotní složení skóre (PCS), které jsou získaná z SF- 36, jak ukazatele fyzického a duševního zdravého fungování. Tento model měření „zdraví“ je velmi náročný a zdlouhavý proces. Devadesát sedm účastníků, tedy 44,3% zkoumaných osob potvrdilo zneužívání v dospělosti i dětství.
Monika Klomfarová
čtvrtek 12. června 2008
Shrnutí cizojazyčného článku
V databázi knihovny JČU jsem nenašla článek na téma taoismus či konfucianismus, dělalo mi problémy najít článek zabývající se nějakou problematikou z oboru náboženství. Proto jsem zvolila náhodně vybraný článek, který jsem si přeložila a pokusím se o jeho částečné shrnutí. Proto se omlouvám, že tématem vybočuji.
Archeologové pracující v jižních Spojených státech udělaly enormní kroky ve studii o zotročených lidech afrického sestupu zde žijících. Donedávna tam bylo relativně málo vražedných útoků na skupiny archeologů, kteří prozkoumávali na severu zotročené Afričany. Evropští Američané bydlící na severu ignorovali význam historie otroctví.
Objev zabroušeného afrického Burialu v New York City v roce 1991, a následující úspěšné úsilí ze stran členů městského moderního černošského společenství, ovládlo archeologický projekt, který přinese New Yorku dlouholetou tradici jejich zotročených obyvatel. První zotročení Afričané přijeli do New Amsterdamu v roce 1626 a následovalo jen jedním rokem evropské osídlení, avšak Afričané stále tvořili většinu městských zotročených pracovních sil. Takto to fungovalo přes dvě století. Skrz osmnácté století zotročení Afričané zvýšili procentuálně vlastní zastoupení v oblasti městského obyvatelstva. Z již předešlých 14-ti % na neuvěřitelných 21 %.
V databázi knihovny JČU jsem nenašla článek na téma taoismus či konfucianismus, dělalo mi problémy najít článek zabývající se nějakou problematikou z oboru náboženství. Proto jsem zvolila náhodně vybraný článek, který jsem si přeložila a pokusím se o jeho částečné shrnutí. Proto se omlouvám, že tématem vybočuji.
Archeologové pracující v jižních Spojených státech udělaly enormní kroky ve studii o zotročených lidech afrického sestupu zde žijících. Donedávna tam bylo relativně málo vražedných útoků na skupiny archeologů, kteří prozkoumávali na severu zotročené Afričany. Evropští Američané bydlící na severu ignorovali význam historie otroctví.
Objev zabroušeného afrického Burialu v New York City v roce 1991, a následující úspěšné úsilí ze stran členů městského moderního černošského společenství, ovládlo archeologický projekt, který přinese New Yorku dlouholetou tradici jejich zotročených obyvatel. První zotročení Afričané přijeli do New Amsterdamu v roce 1626 a následovalo jen jedním rokem evropské osídlení, avšak Afričané stále tvořili většinu městských zotročených pracovních sil. Takto to fungovalo přes dvě století. Skrz osmnácté století zotročení Afričané zvýšili procentuálně vlastní zastoupení v oblasti městského obyvatelstva. Z již předešlých 14-ti % na neuvěřitelných 21 %.
Doposud zde byl malý úspěch v objevování archeologických depozit přidružených s domovy lidí afrického sestupu.
Otroctví v New Yorku bylo velmi odlišné id těch částech země, kde zotročení pracovali na plantážích a žili ve vlastních separátních čtvrtinách. Zotročený v New Yorku obvykle žil pod stejnou střechou s majitelem. Až později docházelo k formování městských černošských čtvrtí. Někteří žili ve sklepech, jiní v podkrovních místnostech a jiní ještě v tak zvané Černošské kuchyni – tento vyhraněný prostor byl umístěn na dvorku jejich majitelů.
V roce 1703 bylo 40% z černošských domácností na Manhattanu Island . Podle tohoto faktu byl zotročený v blízkém kontaktu mezi bílými domácnostmi skrz město.
Archeologové se pokoušeli studovat africkou přítomnost v koloniálních oblastech v New Yorku. Donedávna to bylo předpokládané za nemožné ze dvou důvodů. Za prvé: někteří mysleli, že otročtí majitelé popírali zotročenému soukromí. A znemožňovali otevřeně praktikovat africké tradice a budovat kulturu. Za druhé: jiní mysleli, že archeologické zbytky udržujícího kulturního života, který zotročený byl schopen vytvořit v dutinách dominantní kultury by byl archeologicky neviditelný v těchto kombinovaných domácnostech.
Nalezené artefakty:
Velký kus Delftské dlaždice, skleněné korále, křemenná vločka, mramor – 1% korál a 1% slída, exportní čínské talířky z porcelánu, nůž s klikou parohu, vinná láhev, špendlík, železné nehty ( ?? ), skořápkové korále – funkce nejspíš jako peníze a mnoho dalších
Značná většina artefaktů byla nalezena v proudech řek, což svědčí o obřadech ve vodách a víra z mrtvé vstání.
_____________________________________________________________
V roce 1703 bylo 40% z černošských domácností na Manhattanu Island . Podle tohoto faktu byl zotročený v blízkém kontaktu mezi bílými domácnostmi skrz město.
Archeologové se pokoušeli studovat africkou přítomnost v koloniálních oblastech v New Yorku. Donedávna to bylo předpokládané za nemožné ze dvou důvodů. Za prvé: někteří mysleli, že otročtí majitelé popírali zotročenému soukromí. A znemožňovali otevřeně praktikovat africké tradice a budovat kulturu. Za druhé: jiní mysleli, že archeologické zbytky udržujícího kulturního života, který zotročený byl schopen vytvořit v dutinách dominantní kultury by byl archeologicky neviditelný v těchto kombinovaných domácnostech.
Nalezené artefakty:
Velký kus Delftské dlaždice, skleněné korále, křemenná vločka, mramor – 1% korál a 1% slída, exportní čínské talířky z porcelánu, nůž s klikou parohu, vinná láhev, špendlík, železné nehty ( ?? ), skořápkové korále – funkce nejspíš jako peníze a mnoho dalších
Značná většina artefaktů byla nalezena v proudech řek, což svědčí o obřadech ve vodách a víra z mrtvé vstání.
_____________________________________________________________
Nan Rothschild a Sherrill Wilson, článek publikován na: http://www.newsouthassoc.com/African%20American%20Archaeology%20Newsletters/newsletter28.html#anchor14439436
Michaela Kozlová
sobota 7. června 2008
7.6.2008
Esej
Vím, že klasický tip eseje vypadá rozhodně jinak, ale já mám zapotřebí vypustit z hlavy své myšlenky touto formou. „a basta!“
V první řadě by bylo celkem zajímavé rozvést otázku proč zrovna náboženství. Na toto téma bychom mohli polemizovat dokud bude tento svět světem. Těžko říci, ale důvodů existuje samozřejmě mnoho. Nejen to, že se s touto otázkou setkáváme dé facto denno denně, ale ona si nás sama vyhledá, když je to nejvíc zapotřebí. Především nemůžeme ani ovlivnit, kdy se tak stane či nestane. Jedno je jisté, čím více dospíváme a náš rozum dozrává, tím více se střetáváme s něčím mimo nás - a to s vírou. Protože víme a tušíme, že něco je. Něco existuje nad námi a my si nedokážeme říci co, proč a jak. Nějaká vyšší nepopsatelná energie, jež se nedá pochopit lidským rozumem. Většina lidí se především ubírá k náboženství, až ve chvílích v životě nejtěžších. Je to celkem i logické, když už člověku nezbude nic o co by se mohl opřít a dostane se na nejkrajnější rozcestí, ze kterého je návrat pochybný, jeho naděje se začne směrovat k otázce Boha. Ačkoli onen člověk doposud zastával ateistické názory, ve chvílích propadenému zoufalství je i pochopitelný tento náboženský synkretismus. Ale zase na druhou stranu, nechtěla bych říci najednou se obrátit k bohu, že by to bylo něco špatného, ovšem to bývá už většinou pozdě, ale i z morálního a etického hlediska s tím moc nesouhlasím. Celý život si žít jako bohém, spoustu věcí a lidí šidit a podrážet a ve chvíli, kdy jde do tuhého spoléhat, že najednou Bůh začne existovat kvůli nám a naší neomalenosti, to je dost nízké a bezduché. Nebudu nikoho soudit, každý si udělá obrázek svůj, že? Co Já a náboženství?
Mě osobně se dotýká velmi. Nejsem ateista ani agnostik, nejsem asi přívrženec konkrétního náboženství. Dalo by se říci, že spíše věřím v „přírodu“. Kouzlo a jedinečnou nezaměnitelnost, její krásu a dokonalost. Dodává energii a vlastní prostor. Nikomu nic nevnucuje, nedává žádné příkazy, žádné modlitby ani náboženské rituály či podobně. Je všude kolem nás a bez ní bychom umřeli. Vzešli jsme z ní. Pod pojmem „příroda“ si také představím nekonečnost vesmíru. Životodárná, nepopsatelná entita, ze které vše vzešlo. Nad tímto by byla filosofická debata také podobně nekonečná a o tom snad jindy.
Nicméně proč příroda, náboženství a šintoismus? Jak to s tím může souviset? Velmi jednoduše. Kdo přečet mé předešlé příspěvky jistě brzy pochopí. Náš blog se samozřejmě zabývá východním náboženstvím mimo jiné, a mé zvolené téma se týká právě šintoismu. Než jsem se pustila do psaní samotného na téma šintoismus, tak nemohu tvrdit, že bych spora nic o tomto nevěděla. Na druhou stranu, jsem se ale pořádně přiučila a pochopila jisté – nové souvislosti. Čím více se dozvídám, tím více mě také šintoismus zajímá. S přírodou souvisí především. Neb je to vlastně víra založená výhradně na přírodě a jejích aspektech. Jak jsem říkala o volnosti a svobodě, tak to samé nacházíme zajisté i v tomto náboženství. Není zde konkrétní vidina Boha. Samotné božství se zde totiž soustřeďuje do posvátných duchů – do tzv. kami, o kterých jsem se celkem podrobně zmínila v jiném příspěvku. Tato posvátná fluida, se mohou a převážně se vyskytují ve stromech, v oněch posvátných horách Japonska jako je Fuji. Dokonce i ve vodách mohou být spatřeny. Dá se říci v čemkoliv, co je spojené a vzešlé z přírody. Navíc ta značná svoboda vyplívá také z toho, že nemají předem vytyčeno jakým způsobem by se člověk měl modlit. Existují rituály vzdávající holt příbytkům pro tyto kami- tedy jejich svatyním, ale kdokoliv má možnost nahlédnout, rozjímat dle vlastních potřeb a kochat se krásou Japonské scenérie. Dýchat čistý čerstvý vzduch a nechat se prostoupit minulostí. To je ta pravá nádhera, kterou můžeme v přírodě nalézt. Ovšem, je nutné o tu nádheru dbát a oplácet ji její péči svou. Neboť, nyní zde je, ale vše se může v důsledku lidského chápání záhy změnit. Tady už také malinko odbočuji, protože tato oblast spočívá více méně s ekologií, ale nakonec zjistíme, že vše je obsáhlé ve všem. Vše se vzájemně prolíná a souvisí.
Jediné co mě mrzí a dalo by se šintoismu vytknout, je spojitost u samého zrodu s politikou. Tomu se ale nikde v žádném náboženství nevyhneme, neboť jak jsem dříve předeslala lidské chápání není dokonalé, je značně omezené a především dostane-li se moc do nesprávných rukou tak i nebezpečné. A tímto způsobem bych „esej“ více méně uzavřela. Musím se také více věnovat duchovnímu rozjímání.
pondělí 26. května 2008
26.5.2008
Recenze na česky psanou knihu
V úvodu bych chtěla poznamenat, že se jedná o knihu, ze které již byly čerpány potřebné informace související s náboženstvím od mých spoluautorek tohoto blogu. Jde tedy o učebnicovou publikaci s názvem: „Základy asijských náboženství-2.díl“ a podílelo se na ní mnoho učenců. Mezi prvními je potřeba zmínit PhDr. Petru Andělovou, PhD - vědeckou pracovnici a překladatelku, sinoložku. Dále pak Vladimíra Ando, Ph.D. - jako vědeckého pracovníka v Orientálním ústavu Akademie věd v ČR. Mgr. Helenu Heroldovou, Ph.D. jež vystudovala sémiologii na filosofické fakultě UK (1991) a nyní vyučuje čínský jazyk, překládá, publikuje recenze a články. PhDr. Alici Kraemerovou, která tlumočí japonštinu, překládá z japonštiny a angličtiny. PhDr. Miriam Löwensteinovou, Ph.D. – koreanistka, členka Ústavu Dálného východu na UK FF. Také překládá starou a novou korejskou literaturu, je autorkou mnoha studií, zejména v korejském písemnictví, náboženství a nejvýznamnějších historických fenoménech. A v neposlední řadě PhDr. L‘ubicu Obuchovou, také pracovnici v Orientálním ústavu AV ČR v Praze. V Praze také přednáší na Husitské teologické fakultě UK Praha. Přednáškami se také zabývá na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a Chebu. A počet autorů nám uzavírá PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. – editorka, ale také odborná asistentka Fakulty sociálních věd humanitních studií UK, indoložka. Překládá moderní bengálskou poezii, je autorkou odborných studií o Bangladéši, bengálském modernismu a studií s genderovou problematikou.
Kniha samotná se zabývá více náboženstvími, a to především Taoismem, Konfucianismem, (Neo) Konfucianismem v Koreji, Šintoismem a Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Pro mé vybrané téma jsem použila pouze kapitoly o Šintoismu ze stran 101 až do strany 142, kde na posledních třech stránkách jsou pouze doplňující informace. Autorkou jež psala tento článek je již dříve zmíněná PhDr. Alice Kraemerová. Zprvu se nás snaží zasvětit do stručně podané charakteristiky systému. Význam slova šintoismu definuje jako rozložení na „šin“ což je určitá nadpřirozená bytost či božstvo (japonsky se čte kami) a „dó“ znamenající cestu. Popisuje šinto jako bohatý a složitý systém náboženských praktik, idejí a institucí, jež se vytvořil v době Nara a upevnil v době Heian. Byl však dále ovlivňován dalšími náboženskými a filosofickými systémy jako buddhismem, konfucianismem a taoismem. V době Edo, o které se budu zmiňovat později, už došlo ke snahám o očištění šintó a návratu k původní archaické formě. Až koncem 19. století došlo k ustavení šintoismu jako státního náboženství. Ale až od roku 1945 se šintoismus začlenil jako samostatné náboženství mezi ostatní.
Následující kapitolu bych poněkud zestručnila, jelikož se jedná o různá období s japonskými názvy, těžko zapamatovatelnými a pro nezasvěceného i nepodstatnými informacemi. V období Džomon se našly cenné vykopávky- sošky s extrémně zveličeným pohlavním údem-důsledky pramenily v kultu plodnosti. Toto období je nazývané dle vzoru na keramice, velmi zdobné s možným účelem v šamanských rituálech. Další období Jajoj specifické vyšší organizovaností společnosti a rozvoj množství rituálů spojených se zemědělstvím jež posléze tvořili základ šintó. Následující období zvané mohylové-Kofun, známé četnými kontakty tehdy ještě nesjednocené země s pevninou, hlavně Koreou, Čínou. V tomto období byly sepsány významné kroniky Kodžiki (712) a Nihongi (720) zaznamenávající mytologii a nejstarší historii Japonska. Jenže zde informace splývají, není mezi nimi rozlišení a na základě božského panteonu v nich je odůvodněna struktura společnosti a božský původ císaře. V důsledku toho je šintoismus povýšen na státní náboženství. Proto se vždy, když se Japonsko dostane do úzkých obrací na tyto kroniky jako na základ svého bytí.
Následující kapitola s názvem „Šintó v průběhu času a synkretické tendence“ bere na vědomí, že šintó nemá zakladatele, nebo jej spíše nezná a v důsledku absence písma nejsou ani známi první šiřitelé. Otázka spolupráce buddhismu a šintoismu je podmíněna společnou koexistencí. Zásadním posunem ve vzájemném ovlivňování šintoismu a buddhismu bylo v období Heian, kdy mnich Saičó přinesl z Číny zásady buddhistické sekty Tendai a mnich Kukai také rovněž z Číny zásady sekty Šingon. Obě pak reprezentují esoterický buddhismus, jež umožňoval navázat vztahy a prolínání s šintoismem. Důležité a již dříve zmíněné období Edo/Tokugawa je charakteristické příklonem k původním šintoistickým tradicím, nápadnými snahou odlišení šintó od buddhismu a z druhé stránky jen přiblížit neo-konfucianismu.
Kapitola filosofie, teologie a mytologie se zabývá vírou v kami. Šintó není vyučováno a úspěch nalézt přívržence mimo Japonsko je takřka mizivé. Přitom každé kami je nadáno jinou silou- „tama“, která jsou posléze vzývána při obřadech za účelem vyslechnutí chvály i přání účastníků obřadu. Podle všech informací kami nejčastěji sídlí ve stromech, protože každá svatyně je obklopena velkým hájem mohutně vzrostlých cedrů. Lidé totiž dříve věřili, že prostřednictvím stromů mohou poznat ducha božstva- Sakaki. Další posvátnou záležitostí jsou Hory, kde byli svatyně často stavěné na svazích, úpatích či vrcholcích hor. Nejposvátnější je pro Japonsko Fudži. Výklad šintó kladl na důraz myšlenku, že Vyšší sféry nebeské jsou příbytkem bohů. Říše mrtvých pak dlí v podzemí, ale nemá nic společného s pohřbíváním. Hřbitovy byly totiž umístěny na svahy hor, aby prý mohli předkové shlížet dolů na své potomky. Člověk nemusí vstupovat do stejnak nepřístupného světa kami, aby dosáhl spasení. Protože to se nalézá na cestě každodenního života. Staré šintó tvrdilo, že duše mrtvého pokračuje dál jako duch „reikon“ a někdy navštíví svět živých. Pohřby vykonávali příbuzní v souladu s předpisy pro pohřební slavnosti. Dnes je však situace jiná, protože se pohřeb odehrává vesměs podle buddhistických rituálů. Z mytologie je potřeba se zmínit o dvou jejich okruzích. Ten první Jamato, dle původního názvu Japonska a je soustředěn na legendy o vzniku ostrovů a na jejich vládce, zvláště pak na jejich sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. Druhý okruh je pak Izumo podle jedné z provincií a ve středu tohoto cyklu pak už stojí bratr této sluneční bohyně- Susanoo no Mikoto. Kapitola je doplněna názornými příběhy z mytologie, které zde vypisovat nebudu. Z hlediska sociálního aspektu byla vždy důležitá přináležitost k určité svatyni. Různé svátky které se považují za šintoistické se dodržují, a že jich nemají málo.
Z genderového hlediska je zde role žen v průběhu času velmi proměnlivá. Kolem 6. století bylo jejich postavení v kmenech velmi silné, avšak s příchodem konfucianismu a buddhismu byly ženy více podřízené mužům, krom některých vysoce postavených šlechtičen. Důležité pole působení žen je i dodnes v oblasti zacházení s nadpřirozenými silami. V kapitole ve vztahu k politické moci zjistíme, že šintó bylo a je často spojováno s japonským nacionalismem a militarismem. Protože pomocí šintó se dříve snažili upevnit jednotu národa. Samotné náboženství, jak jsem dříve předesílala, bylo ohroženo buddhismem a konfucianismem. Jako obrana také posloužilo v 16. – 17.stoletím před křesťanstvím. A vpádu cizinců. V období Meidži se Japonsko zpřístupnilo světu a počalo budovat moderní stát s císařem v čele.Vzdělávací metody byly převedeny pod státní kontrolu což znamenalo výchovu v duchu nacionalismu, naprostou loajalitu ke státu k čemuž se také šintoistická mytologie dobře hodila. Obrat ale nastal po porážce roku 1945. Okupační vláda totiž oddělila šintó od státu a zastavila finanční pomoc státu svatyním, Císař se posléze vzdal svého božského původu a také toho, že by byl japonský národ nadřazený ostatním národům. Ovšem navzdory těchto událostí stále existuje mnoho přívrženců božského původu císaře a spojení státu se šintó.
Před samotným závěrem kapitoly o šintoismu v této knize, se PhDr. Kraemerová zabývá otázkou kultury a umění. Protože umění se v šintoismus včlenilo až teprve v posledních desetiletích. Důležitou úlohu sehrají z uměleckého hlediska císařské insignie, jako jsou: meč, zrcadlo a podlouhlé drahé kameny zvané „magatama“. Tyto předměty neměly rituální účel, ale spíše předznamenávaly odznaky sociálního postavení pohřbených osob. Co se týče literatury, tak přímo šintoistická díla nejsou. Pouze některé spisy na propagaci náboženství jako takového. Sochařská stránka věci zahrnuje trojrozměrné zpodobování kami v různých vtěleních a bývají rozmístěna ve svatyních, kde mohou mít každá rozdílné úlohy. Malířství pak má různé druhy námětů. Opět je středem zájmu kami a svatyně okolo, stejně tak portrétování.. Přičemž malířství jako takové se zde rozvinulo teprve v již zmíněném období Heian. Četné množství obrazů by se dala nazvat jako „mandala“, což ztratilo svůj původní význam z buddhismu a nyní se tak nazývají pouze náboženské malby. Z architektury nám pak vyplývá, že se bude více méně zaměřovat na svatyně. Ty se samozřejmě stavěly již od dávných dob, ale jejich podoba se ustálila také až v době Heian. Vyrábějí si dokonce přenosné svatyně (omikoši), které se nosí o slavnostech v průvodech. Tato tradice vznikla od 8.století na Kjúšú. Mezi další aspekty týkající se umění spjaté se šintó se dá zařadit i domácí oltář (kamidana), jenž bývá v domácnosti zavěšen nade dveřmi. Tradiční souboje sumó se dají také zařadit, stejně tak jako lučišnictví na koni, či lučišnictví jako takové, umění zacházet s mečem- kendó a divadelní formy. Estetika šintoismu je zaměřená spíše na broušení mečů, a oceňování přírodních glazur a keramiky. Téma nám uzavírá ukázka „Mikado no macuri- Slavnost bran císařského paláce. A úryvek z učebnice etiky pro základní školy z roku 1930.
Dále se pak na posledních stránkách kniha zaobírá Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Celá publikace je poměrně lehce srozumitelná a čtivá. Jinak tento díl byl vydán roku 2005 Univerzity Karlovi v Praze z nakladatelství Karolinum.
Monika Klomfarová
V úvodu bych chtěla poznamenat, že se jedná o knihu, ze které již byly čerpány potřebné informace související s náboženstvím od mých spoluautorek tohoto blogu. Jde tedy o učebnicovou publikaci s názvem: „Základy asijských náboženství-2.díl“ a podílelo se na ní mnoho učenců. Mezi prvními je potřeba zmínit PhDr. Petru Andělovou, PhD - vědeckou pracovnici a překladatelku, sinoložku. Dále pak Vladimíra Ando, Ph.D. - jako vědeckého pracovníka v Orientálním ústavu Akademie věd v ČR. Mgr. Helenu Heroldovou, Ph.D. jež vystudovala sémiologii na filosofické fakultě UK (1991) a nyní vyučuje čínský jazyk, překládá, publikuje recenze a články. PhDr. Alici Kraemerovou, která tlumočí japonštinu, překládá z japonštiny a angličtiny. PhDr. Miriam Löwensteinovou, Ph.D. – koreanistka, členka Ústavu Dálného východu na UK FF. Také překládá starou a novou korejskou literaturu, je autorkou mnoha studií, zejména v korejském písemnictví, náboženství a nejvýznamnějších historických fenoménech. A v neposlední řadě PhDr. L‘ubicu Obuchovou, také pracovnici v Orientálním ústavu AV ČR v Praze. V Praze také přednáší na Husitské teologické fakultě UK Praha. Přednáškami se také zabývá na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a Chebu. A počet autorů nám uzavírá PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. – editorka, ale také odborná asistentka Fakulty sociálních věd humanitních studií UK, indoložka. Překládá moderní bengálskou poezii, je autorkou odborných studií o Bangladéši, bengálském modernismu a studií s genderovou problematikou.
Kniha samotná se zabývá více náboženstvími, a to především Taoismem, Konfucianismem, (Neo) Konfucianismem v Koreji, Šintoismem a Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Pro mé vybrané téma jsem použila pouze kapitoly o Šintoismu ze stran 101 až do strany 142, kde na posledních třech stránkách jsou pouze doplňující informace. Autorkou jež psala tento článek je již dříve zmíněná PhDr. Alice Kraemerová. Zprvu se nás snaží zasvětit do stručně podané charakteristiky systému. Význam slova šintoismu definuje jako rozložení na „šin“ což je určitá nadpřirozená bytost či božstvo (japonsky se čte kami) a „dó“ znamenající cestu. Popisuje šinto jako bohatý a složitý systém náboženských praktik, idejí a institucí, jež se vytvořil v době Nara a upevnil v době Heian. Byl však dále ovlivňován dalšími náboženskými a filosofickými systémy jako buddhismem, konfucianismem a taoismem. V době Edo, o které se budu zmiňovat později, už došlo ke snahám o očištění šintó a návratu k původní archaické formě. Až koncem 19. století došlo k ustavení šintoismu jako státního náboženství. Ale až od roku 1945 se šintoismus začlenil jako samostatné náboženství mezi ostatní.
Následující kapitolu bych poněkud zestručnila, jelikož se jedná o různá období s japonskými názvy, těžko zapamatovatelnými a pro nezasvěceného i nepodstatnými informacemi. V období Džomon se našly cenné vykopávky- sošky s extrémně zveličeným pohlavním údem-důsledky pramenily v kultu plodnosti. Toto období je nazývané dle vzoru na keramice, velmi zdobné s možným účelem v šamanských rituálech. Další období Jajoj specifické vyšší organizovaností společnosti a rozvoj množství rituálů spojených se zemědělstvím jež posléze tvořili základ šintó. Následující období zvané mohylové-Kofun, známé četnými kontakty tehdy ještě nesjednocené země s pevninou, hlavně Koreou, Čínou. V tomto období byly sepsány významné kroniky Kodžiki (712) a Nihongi (720) zaznamenávající mytologii a nejstarší historii Japonska. Jenže zde informace splývají, není mezi nimi rozlišení a na základě božského panteonu v nich je odůvodněna struktura společnosti a božský původ císaře. V důsledku toho je šintoismus povýšen na státní náboženství. Proto se vždy, když se Japonsko dostane do úzkých obrací na tyto kroniky jako na základ svého bytí.
Následující kapitola s názvem „Šintó v průběhu času a synkretické tendence“ bere na vědomí, že šintó nemá zakladatele, nebo jej spíše nezná a v důsledku absence písma nejsou ani známi první šiřitelé. Otázka spolupráce buddhismu a šintoismu je podmíněna společnou koexistencí. Zásadním posunem ve vzájemném ovlivňování šintoismu a buddhismu bylo v období Heian, kdy mnich Saičó přinesl z Číny zásady buddhistické sekty Tendai a mnich Kukai také rovněž z Číny zásady sekty Šingon. Obě pak reprezentují esoterický buddhismus, jež umožňoval navázat vztahy a prolínání s šintoismem. Důležité a již dříve zmíněné období Edo/Tokugawa je charakteristické příklonem k původním šintoistickým tradicím, nápadnými snahou odlišení šintó od buddhismu a z druhé stránky jen přiblížit neo-konfucianismu.
Kapitola filosofie, teologie a mytologie se zabývá vírou v kami. Šintó není vyučováno a úspěch nalézt přívržence mimo Japonsko je takřka mizivé. Přitom každé kami je nadáno jinou silou- „tama“, která jsou posléze vzývána při obřadech za účelem vyslechnutí chvály i přání účastníků obřadu. Podle všech informací kami nejčastěji sídlí ve stromech, protože každá svatyně je obklopena velkým hájem mohutně vzrostlých cedrů. Lidé totiž dříve věřili, že prostřednictvím stromů mohou poznat ducha božstva- Sakaki. Další posvátnou záležitostí jsou Hory, kde byli svatyně často stavěné na svazích, úpatích či vrcholcích hor. Nejposvátnější je pro Japonsko Fudži. Výklad šintó kladl na důraz myšlenku, že Vyšší sféry nebeské jsou příbytkem bohů. Říše mrtvých pak dlí v podzemí, ale nemá nic společného s pohřbíváním. Hřbitovy byly totiž umístěny na svahy hor, aby prý mohli předkové shlížet dolů na své potomky. Člověk nemusí vstupovat do stejnak nepřístupného světa kami, aby dosáhl spasení. Protože to se nalézá na cestě každodenního života. Staré šintó tvrdilo, že duše mrtvého pokračuje dál jako duch „reikon“ a někdy navštíví svět živých. Pohřby vykonávali příbuzní v souladu s předpisy pro pohřební slavnosti. Dnes je však situace jiná, protože se pohřeb odehrává vesměs podle buddhistických rituálů. Z mytologie je potřeba se zmínit o dvou jejich okruzích. Ten první Jamato, dle původního názvu Japonska a je soustředěn na legendy o vzniku ostrovů a na jejich vládce, zvláště pak na jejich sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. Druhý okruh je pak Izumo podle jedné z provincií a ve středu tohoto cyklu pak už stojí bratr této sluneční bohyně- Susanoo no Mikoto. Kapitola je doplněna názornými příběhy z mytologie, které zde vypisovat nebudu. Z hlediska sociálního aspektu byla vždy důležitá přináležitost k určité svatyni. Různé svátky které se považují za šintoistické se dodržují, a že jich nemají málo.
Z genderového hlediska je zde role žen v průběhu času velmi proměnlivá. Kolem 6. století bylo jejich postavení v kmenech velmi silné, avšak s příchodem konfucianismu a buddhismu byly ženy více podřízené mužům, krom některých vysoce postavených šlechtičen. Důležité pole působení žen je i dodnes v oblasti zacházení s nadpřirozenými silami. V kapitole ve vztahu k politické moci zjistíme, že šintó bylo a je často spojováno s japonským nacionalismem a militarismem. Protože pomocí šintó se dříve snažili upevnit jednotu národa. Samotné náboženství, jak jsem dříve předesílala, bylo ohroženo buddhismem a konfucianismem. Jako obrana také posloužilo v 16. – 17.stoletím před křesťanstvím. A vpádu cizinců. V období Meidži se Japonsko zpřístupnilo světu a počalo budovat moderní stát s císařem v čele.Vzdělávací metody byly převedeny pod státní kontrolu což znamenalo výchovu v duchu nacionalismu, naprostou loajalitu ke státu k čemuž se také šintoistická mytologie dobře hodila. Obrat ale nastal po porážce roku 1945. Okupační vláda totiž oddělila šintó od státu a zastavila finanční pomoc státu svatyním, Císař se posléze vzdal svého božského původu a také toho, že by byl japonský národ nadřazený ostatním národům. Ovšem navzdory těchto událostí stále existuje mnoho přívrženců božského původu císaře a spojení státu se šintó.
Před samotným závěrem kapitoly o šintoismu v této knize, se PhDr. Kraemerová zabývá otázkou kultury a umění. Protože umění se v šintoismus včlenilo až teprve v posledních desetiletích. Důležitou úlohu sehrají z uměleckého hlediska císařské insignie, jako jsou: meč, zrcadlo a podlouhlé drahé kameny zvané „magatama“. Tyto předměty neměly rituální účel, ale spíše předznamenávaly odznaky sociálního postavení pohřbených osob. Co se týče literatury, tak přímo šintoistická díla nejsou. Pouze některé spisy na propagaci náboženství jako takového. Sochařská stránka věci zahrnuje trojrozměrné zpodobování kami v různých vtěleních a bývají rozmístěna ve svatyních, kde mohou mít každá rozdílné úlohy. Malířství pak má různé druhy námětů. Opět je středem zájmu kami a svatyně okolo, stejně tak portrétování.. Přičemž malířství jako takové se zde rozvinulo teprve v již zmíněném období Heian. Četné množství obrazů by se dala nazvat jako „mandala“, což ztratilo svůj původní význam z buddhismu a nyní se tak nazývají pouze náboženské malby. Z architektury nám pak vyplývá, že se bude více méně zaměřovat na svatyně. Ty se samozřejmě stavěly již od dávných dob, ale jejich podoba se ustálila také až v době Heian. Vyrábějí si dokonce přenosné svatyně (omikoši), které se nosí o slavnostech v průvodech. Tato tradice vznikla od 8.století na Kjúšú. Mezi další aspekty týkající se umění spjaté se šintó se dá zařadit i domácí oltář (kamidana), jenž bývá v domácnosti zavěšen nade dveřmi. Tradiční souboje sumó se dají také zařadit, stejně tak jako lučišnictví na koni, či lučišnictví jako takové, umění zacházet s mečem- kendó a divadelní formy. Estetika šintoismu je zaměřená spíše na broušení mečů, a oceňování přírodních glazur a keramiky. Téma nám uzavírá ukázka „Mikado no macuri- Slavnost bran císařského paláce. A úryvek z učebnice etiky pro základní školy z roku 1930.
Dále se pak na posledních stránkách kniha zaobírá Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Celá publikace je poměrně lehce srozumitelná a čtivá. Jinak tento díl byl vydán roku 2005 Univerzity Karlovi v Praze z nakladatelství Karolinum.
Monika Klomfarová
pátek 23. května 2008
23.5.2008
Anotace na zahraniční internetovou adresu
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus
Zde na této známé a často používané internetové adrese najdeme potřebné informace ohledně původního japosnkého náboženství-Šintoismu. Informace zde podané jsou jen velmi stručné pouze jako z nějakého slovníku pro hledání daného výrazu. Nalezneme zde mnoho užitečných odkazů na další zajímavé informace úzce související s daným náboženstvím, ale také je možnost přesměrování úplně na jiný server s tématem nesouvisejícím. Takže jsou zde tito odkazy dobré v tom, že se můžete dozvědět více, než jste původně očekávali.
Celkově se dá řící, že wikipedia je moudrá a nápomocná indicie při hledání jakýchkoliv informací.
Dokonce si vámi vybraný článek můžete nechat přeložit do jiného jazyka. Což je dobrá pomůcka pro spousty lidí, protože výběr jazyků je vskutku nepřeberný. To ale není vše. V celkovém srnutí nutno poinformovati. Jen je škoda v tom, že pro tento a mnohá jiná hledaná témata nejsou názorné obrázky.
http://busido.szm.sk/node3.html
Zde na této adrese zas nalezneme informace né již tak obsáhlé ale danému tématu věnující se spíše z jiného úhlu pohledu danému. Nejprve se zde začíná Buddhismem a objasňuje věc velmi stručně. Vše je psáno poněkud zastaralejší formou, která se mne osobně více zamlouvá. Pod jistými čísly nalezneme opět odkazy, ve kterých se skrývají osobní autorovi poznámky. Ovšem co se obsahu týče, pravou podstatu daných náboženství, o kterých se autor zmiňuje se zde nedočkáme.
Monika Klomfarová
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus
Zde na této známé a často používané internetové adrese najdeme potřebné informace ohledně původního japosnkého náboženství-Šintoismu. Informace zde podané jsou jen velmi stručné pouze jako z nějakého slovníku pro hledání daného výrazu. Nalezneme zde mnoho užitečných odkazů na další zajímavé informace úzce související s daným náboženstvím, ale také je možnost přesměrování úplně na jiný server s tématem nesouvisejícím. Takže jsou zde tito odkazy dobré v tom, že se můžete dozvědět více, než jste původně očekávali.
Celkově se dá řící, že wikipedia je moudrá a nápomocná indicie při hledání jakýchkoliv informací.
Dokonce si vámi vybraný článek můžete nechat přeložit do jiného jazyka. Což je dobrá pomůcka pro spousty lidí, protože výběr jazyků je vskutku nepřeberný. To ale není vše. V celkovém srnutí nutno poinformovati. Jen je škoda v tom, že pro tento a mnohá jiná hledaná témata nejsou názorné obrázky.
http://busido.szm.sk/node3.html
Zde na této adrese zas nalezneme informace né již tak obsáhlé ale danému tématu věnující se spíše z jiného úhlu pohledu danému. Nejprve se zde začíná Buddhismem a objasňuje věc velmi stručně. Vše je psáno poněkud zastaralejší formou, která se mne osobně více zamlouvá. Pod jistými čísly nalezneme opět odkazy, ve kterých se skrývají osobní autorovi poznámky. Ovšem co se obsahu týče, pravou podstatu daných náboženství, o kterých se autor zmiňuje se zde nedočkáme.
Monika Klomfarová
23.5.2008
Slovníková hesla
Kami
Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace.
Kami je nejpodstatnější záležitost v oblasti šintoistického náboženství. Souvisí především s jejich vírou ve formě animismu, kde kami figuruje ve jako tzv. Posvátní duchové, kteří na sebe berou podobu věcí a principů, důležitých pro život, jako je vítr, déšť, hory, stromy, řeky a plodnost. Někteří tito kami mohou být v určitých oblastech místní a mohou být považováni za duchovní bytosti či genialitu z bájeslový u nějakého konkrétního místa. Většina šintoistů se tudíž snaží získat pomocí uctívání kami prosperitu a zdraví.
Lidé věřili, že při uskutečnění určitých obřadů se jim kami odvděčí poskytnutím
Dá se také říci, že mnoho japonských bohů se popisuje jako kami a tito posvátní duchové se též mohou vyskytnout v posvátných stromech, skalách, vodopádech, horách a dokonce i v císaři(do roku 1946, kdy se císař Hirohito vzdavšech nároků na božství), a v jiných význačných lidech. V šintoistických svatyních v celém Japonsku jsou místní kami. Šintoističtí kněží provádějí obřady očisty a obnovy; kami se o svátcích obřadně nosí ulicemi v Mikoši neboli přenosné svatyni, a baví se různými ceremoniemi nebo usilovnými zápasy mladých mužů."Po příchodu buddhismu v šestém století, se začaly stavět svatyně pro kami. Snahy vyrovnat se před příjezdem buddhismu, a rituály zapojené do kami uctívání se půjčily od čínského taoismu a konfucianismu. Ačkoli rivalství klanu vedlo ke tření a bojování během zavedení buddhismu, uctívání kami a výuky
Kami jsou způsobeny k narození, žití a smrti a připraveni být znovu narozeni jako všechny ostatní bytosti v cyklu karmy. Z jistého pohledu, tedy kami byl jen Buddha podle dalšího jména.
Nejvíce široce uctívaná celého kami je slunce-bohyně Amaterasu. Nicméně, Japonci ji specificky neuctívají či nevyvolávají její jméno pro požádání o pomoc. Její hlavní svatyně je velká svatyně Ise, ale mnoho menších svatyní je oddané jí.
Mezi další pojem úzce související s kami je KERAGE.
Velký důraz se kladl na rituální čistotu a dodržování tabu.V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé. Kegare lze dělit do několika kategorií:
různé věci páchnoucí a rozkládající se
vše co souvisí s lidskou krví
smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora
Za rituálně nečisté se považují i ti, které postihla nějaká přírodní pohroma, a posléze ten, kdo se dopustil zločinu proti společnosti, především kdo nějakým způsobem narušil zdar zemědělské práce. Později byly jako kegare klasifikovány loupež, zpronevěra, žhářství, incest a sodomie. Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Při vážnějších případech znečištění je například nutná celková koupel ledovou vodou z vodopádu nebo několikadenní půst.
Monika Klomfarová
středa 21. května 2008
Esej na téma Taoismus
Kdybych mohla volit jako první, jaké téma bych si vybrala v oblasti východního náboženství, asi bych volila hindduismus. Avšak toto téma už bylo obsazené, zvolila jsem taoismus a konfucianismus, i když popravdě řečeno, jsem toho o něm moc nevěděla. Jen něco málo z maturity. Tento předmět hodnotím kladně, myslím, že velice přiblíží a rozšíří vědění o zvoleném tématu, rozsah je sice trošku větší. Nejsem žádný ,,spisovatel“ a napsat jen 100 slov mi dělá problémy, ale zvládnout se to dá.
Čínština nemá původní termín pro filosofii. Vlastně až do začátku 20.st. n. l. byl pojem filosofie Číně neznámý. Jeho místo zaujímaly pojmy učení, škola, cesta. Myšlení starých Číňanů se zabývá především oblastí praktického jednání a životem lidského společenství, tedy etikou. Počátky čínské filosofie nejsou snadno zmapovatelné. Spadají do tzv. období klasiků, z něhož se dochovalo několik textů – Kniha proměň a kniha Tao.
V 6.-5. století př. Kr. vznikla v Číně dvě náboženská hnutí. První založil Konfucius, druhé Lao-c. Konfucianismus není skutečným náboženstvím, ale spíše morálkou.. Nemá bohy, ani duchovní, ani chrámy. Uznává jediný kult – kult předků. Jména mrtvých se zapisovala na tabulky, které se doma kladly na malý oltář, zde se pálilo kadidlo, obětují dary. Potraviny, víno, vše, co měli za života rádi. Víra se zakládá na přesvědčení, že mi moji předci pomohou. Kde se nachází duše po smrti člověka neřeší, to není podstatné. Podstatné je, že mi jsou předci, hlavně z otcovy strany nakloněny.
V 6. století př. Kr. založil v překladu Starý mistr dvě proti sobě stojící síly udávají rytmus životu. Jin a Jang. Je cesta jak prožít tento život se ctí, aniž by byl zatížen přestupky proti přijaté morálce. To, co si věřící taoisté 2,5 tisíce let šlechtili jim komunistická vláda roku 1948 zakázala. Obnova taoismu nastala až tak v 70.letech minulého století.
Ať jsou Číňané konfuciáni, taoisté, buddhisté, všichni putují na posvátnou horu Taj Šan. Tam jsou pochovány veliké osobnosti, mudrcové tam chodili meditovat.
Základním textem taoistického náboženství bylo dílo Tao-te-t´ing. Vzhledem k mnohoznačnosti čínských znaků nelze tento název díla přeložit doslova, nejblíže volný překlad je Kanonická kniha o cestě tao a její síle te.
Co je nejasné změtenosti přece úplné
co předešlo zrodu Nebes i Země
tiché
prázdné
tak samo bez hnutí
cestou dosahujícího všeho
aniž mu cokoli hrozilo zánikem
mocné být Matkou světa
A nevědouce jak to jmenovat
značíme je Tao
a kdybych musil
já bych mu řekl Velkost
neboť Velkost
to znamená vycházet
neboť vycházet
to znamená jít dál a dál
neboť jít nejdál
znamená se vracet
Teo-te-ťing, kap. 25 ( přeložil O. Král )
Třicet paprsků je dohromady kolo
ale teprve to nic mezi nimi
přivodí smysl a účel kola!
Hrnčíř roztáčí kruh, aby vyrobil nádobu
ale teprve to nic v něm
přivodí smysl a účel nádoby!
Tešeme dveře i okrnice, abychom zbudovali dům
ale teprve to nic v něm
přivodí smysl a účel domu!
Tak v tom, co je, záleží prospěch
a v tom, co není, je účel a smysl!
Teo-te-ťing, kap. 11 ( přeložil O. Král )
Taoistické učení hluboce ovlivnilo myšlení čínské společnosti.
Klasickou knihou konfucianismu a zároveň i jedním ze základních textů taoismu je dílo I-ťing, v překladu Kniha proměn. Jádrem textu je 64 hexagramů. Součástí je i Deset křídel , která dodnes bývají připisována Konfuciovi.
Ukázka: Hovory Konfuciovi ( z překladu V. Lesného aj. Průšky )
Doma v rodné vsi jeho chování je prosté a skromné, jako by neuměl promluvit. Ale v chrámě předků a u dvora mluví plynně, třebas vždy volí slova pečlivě. ( Hovory X, Článek 1. )
Kdybych mohla volit jako první, jaké téma bych si vybrala v oblasti východního náboženství, asi bych volila hindduismus. Avšak toto téma už bylo obsazené, zvolila jsem taoismus a konfucianismus, i když popravdě řečeno, jsem toho o něm moc nevěděla. Jen něco málo z maturity. Tento předmět hodnotím kladně, myslím, že velice přiblíží a rozšíří vědění o zvoleném tématu, rozsah je sice trošku větší. Nejsem žádný ,,spisovatel“ a napsat jen 100 slov mi dělá problémy, ale zvládnout se to dá.
Čínština nemá původní termín pro filosofii. Vlastně až do začátku 20.st. n. l. byl pojem filosofie Číně neznámý. Jeho místo zaujímaly pojmy učení, škola, cesta. Myšlení starých Číňanů se zabývá především oblastí praktického jednání a životem lidského společenství, tedy etikou. Počátky čínské filosofie nejsou snadno zmapovatelné. Spadají do tzv. období klasiků, z něhož se dochovalo několik textů – Kniha proměň a kniha Tao.
V 6.-5. století př. Kr. vznikla v Číně dvě náboženská hnutí. První založil Konfucius, druhé Lao-c. Konfucianismus není skutečným náboženstvím, ale spíše morálkou.. Nemá bohy, ani duchovní, ani chrámy. Uznává jediný kult – kult předků. Jména mrtvých se zapisovala na tabulky, které se doma kladly na malý oltář, zde se pálilo kadidlo, obětují dary. Potraviny, víno, vše, co měli za života rádi. Víra se zakládá na přesvědčení, že mi moji předci pomohou. Kde se nachází duše po smrti člověka neřeší, to není podstatné. Podstatné je, že mi jsou předci, hlavně z otcovy strany nakloněny.
V 6. století př. Kr. založil v překladu Starý mistr dvě proti sobě stojící síly udávají rytmus životu. Jin a Jang. Je cesta jak prožít tento život se ctí, aniž by byl zatížen přestupky proti přijaté morálce. To, co si věřící taoisté 2,5 tisíce let šlechtili jim komunistická vláda roku 1948 zakázala. Obnova taoismu nastala až tak v 70.letech minulého století.
Ať jsou Číňané konfuciáni, taoisté, buddhisté, všichni putují na posvátnou horu Taj Šan. Tam jsou pochovány veliké osobnosti, mudrcové tam chodili meditovat.
Základním textem taoistického náboženství bylo dílo Tao-te-t´ing. Vzhledem k mnohoznačnosti čínských znaků nelze tento název díla přeložit doslova, nejblíže volný překlad je Kanonická kniha o cestě tao a její síle te.
Co je nejasné změtenosti přece úplné
co předešlo zrodu Nebes i Země
tiché
prázdné
tak samo bez hnutí
cestou dosahujícího všeho
aniž mu cokoli hrozilo zánikem
mocné být Matkou světa
A nevědouce jak to jmenovat
značíme je Tao
a kdybych musil
já bych mu řekl Velkost
neboť Velkost
to znamená vycházet
neboť vycházet
to znamená jít dál a dál
neboť jít nejdál
znamená se vracet
Teo-te-ťing, kap. 25 ( přeložil O. Král )
Třicet paprsků je dohromady kolo
ale teprve to nic mezi nimi
přivodí smysl a účel kola!
Hrnčíř roztáčí kruh, aby vyrobil nádobu
ale teprve to nic v něm
přivodí smysl a účel nádoby!
Tešeme dveře i okrnice, abychom zbudovali dům
ale teprve to nic v něm
přivodí smysl a účel domu!
Tak v tom, co je, záleží prospěch
a v tom, co není, je účel a smysl!
Teo-te-ťing, kap. 11 ( přeložil O. Král )
Taoistické učení hluboce ovlivnilo myšlení čínské společnosti.
Klasickou knihou konfucianismu a zároveň i jedním ze základních textů taoismu je dílo I-ťing, v překladu Kniha proměn. Jádrem textu je 64 hexagramů. Součástí je i Deset křídel , která dodnes bývají připisována Konfuciovi.
Ukázka: Hovory Konfuciovi ( z překladu V. Lesného aj. Průšky )
Doma v rodné vsi jeho chování je prosté a skromné, jako by neuměl promluvit. Ale v chrámě předků a u dvora mluví plynně, třebas vždy volí slova pečlivě. ( Hovory X, Článek 1. )
Když rozmlouvá s nižšími hodnostáři, jeho chování je přátelské a vlídné. Když rozmlouvá s vysokými hodnostáři, je zdrženlivý a obřadný. Je-li přítomen vládce, je pln úcty, nikoli však přepjatý. ( Hovory, Kniha X, Článek 2. )
Žan Jung se tázal na Dobro. Pravil Mistr: Jeden mimo dům, jako by byl přítomen vzácný host. Jednej s prostým lidem, jako bys konal důležitou oběť. Co nechceš aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Pak nebude vůči tobě nenávisti, ať řídíš stát nebo rodinu. ( Hovory, Kniha XII, Článek 2. )
použitá literatura: Základy asijských náboženství 2. díl, nakladatelství Karolinum, Praha 2005
Michaela Kozlová
neděle 18. května 2008
ESEJ
Pod pojmem hinduismus se mi vybaví hlavně mapa a na mapě nejvíce zvýrazněné místo - Indie. Indie je jedna z mála zemí, kde patří hinduismus mezi hlavní náboženství. Mimo Indie je to i Bangladéš, Srí Lanka, Nepál a Pákistán. Ale zemí číslo jedna zůstává Indie.
Vlastně ani tak nejde o náboženství. Pod pojmem hinduismus se totiž skrývá více věcí. Je to souborné označení celého komplexu náboženských a filosofických tradic, praktik a zvyklostí. Přesto je všude nazýván náboženstvím, i já se tedy budu držet tohoto označení.
První zmínky jsou z let kolem 3 tisíciletí př.n.l.,a le to se ještě nejednalo přímo o náboženství. Nejprve se začala společnost diferencovat na brahmány = kněží, kšátrii = úředníci, vajšové = řemeslníci a šúdrové = nejchudší vrstva. Až po tomto rozdělení se začalo formovat samo náboženství, kolem 2.tisíciletí př.n.l.
Na počátku byly dvě odlišné vlny - první se opírala o védy a druhá o upanišady.
Pro každé náboženství jsou důležité základy a východiska, proto bych se krátce zmínila o každé vlně.
Starší tradice - z let 1500-1000př.n.l. - se opírá o posvátné knihy védy, což je soubor literárních památek - básně, zpěvy a mýty - které ukazují staroindický život. Hlavní podstatou je nábožensky laděný obsah, který nám dává obraz náboženství starých Indů. Dočte me z nich, že uctívali dva bohy Agnu a Indra. Védské náboženství je ryze pozemské a nástrojem boha je oběť člověka. Jsou zde položeny filosofické základy hinduismu.
Mladší vlna, která přišla po védách, má za základ také literární, náboženské texty. Upanišady obsahují také komentáře k védám. Stejně jako předtím obsahují dva symbolické bohy - Šiva a Višnu. Problémy řeší tzv. přesahovým způsobem. Postata je v tom, že uznávají dva bohy - prvním je Brahma - ten existuje mimo tento svět a mimo člověka. Druhým je Atmán, který je uvnitř každého člověka. Můžeme říci, že na svou dobu to byl počin velmi pokrokový a vyrovnával se současným moderním náboženstvím.
Toto byly dva důležité vývojové stupně hinduismu. Důležitým zlomem v Indii se stalo 3. stol. př.n.l., kdy začal být hinduismus zatlačován buddhismem. Není se čemu divit, byl filosoficky plodnější a hlavně lépe se uplatňoval v politice a sociální situaci. Díky tomuto útlaku mohl filosof Šankara přispět k oživení hinduistické tradice. Kolem roku 800 n.l. přepracoval jeden z klasických směrů hinduismu a učinil z něj hlavní proud hinduismu. Hlavní roli hrála božská trojice, tzv. Trimúrti - Brahma, Višnu a Šiva. Tito bohové představují tři monoteistické směry hinduismu a koncept cyklických změn ve vesmíru. Bohové jsou si navzájem rovni, protože představují jednu svrchovanou božskou bytost, která tvoří, řídí a ničí vesmíry.
Jedním z monoteistického směru moderního hinduismus je brahmanismus, podle uctívání boha Brahma. Původně to byla ještě předforma hinduismu. V té době byly sepsány bráhmany a upanišady, společnost se rozdělila na kasty a byla vypracována obětní věda. V tomto období se už nevracelo k védám a jejich představám o bozích. Začalo se praktikovat nové vědecko-filosofické řešení problémů. Nejprve se hledal nositel všeho živého, přes různé teorie se dostalo k tomu, že nositel je vždy jiný prvek - voda, oheň apod. Ústředními pojmy se staly Bráhman a Átman. Bráhman, proniká a nosí celý vesmír, se projevuje ve svatých spisech - tzv. bráhmanech, které mají za opatrovníky kněží nebo bráhmany (lidé, kteří znají bráhmany-knihy). Brahma bylo povýšeno na nejvyšší princip. Stoupenci tohoto směru dále vyvinuli učení o reinkarnaci a o karmanu.
Dalším směrem se stal višnuismus a uctívání boha Višnu jako nejvyššího kosmického principu. Vznik tohoto kultu se datuje do dob, kdy vznikly eposy - Mahábharáta a Rámájana. V té době byl za boha Višnu považován i panovník Indie, byl nazýván „nejvyšším stoupencem Višnua“. Bůh Višnu měl i své avatáry, bytost do které se vtělil při své reinkarnaci, mezi nejhlavnější patří Kršna a Ráma (obě formy vytvořily ve višnuismu vlastní kulty). Višnuisté vyznačují kult bhakti, neboli dokonalého odevzdání se bohu.
Posledním ze tří směrů je šivaismus. Vznikl pravděpodobně současně s višnuismem. Už podle názvu je jasné, kterého boha uctívají - Šivu jako stvořitele a udržovatele vesmíru. Příslušníci šivaismu jsou důraznými protivníky buddhismu. Filosofové Kumárila a Šankara dokonce jezdili po celé Indii a snažili se získat krále a knížata na svou stranu, tedy proti buddhismu. V období mezi
A nazpět k celému hinduismu. Náboženství je to dost složité, nejen v rozdělení na různé směry, ale i na pochopení celé víry. Myslím si, že kdo se do tohoto náboženství nenarodí nemá moc velké šance na pochopení a na to aby se mu zcela oddal. Ale na druhou stranu existují i mírnější formy hinduismu, které se šíří po světě. Jsou lehčí a nemají tolik striktních pravidel. Jsem ateista a je pro mě složité pochopit jakékoliv náboženství, nejen východní, ale třeba i křesťanství nebo židovství. Nikdy jsem ani nepřemýšlela o tom, jestli existuje něco víc než je člověk. Pokud někdo věří v jakéhokoliv boha a vyznává jakékoli náboženství, je to povětšinou jen jeho svobodná volba, proto za to nikoho ani neodsuzuji a nesoudím.
Radka Žaludová
SHRNUTÍ CIZOJAZYČNÉHO ČLÁNKU
Článek o sekularismu v Indii, byl napsán jako zvláštní příloha v časopise Religion in the News. Byl sice publikován už roku 2006, ale myslím si, že to mu na aktuálnosti neubírá.
A o čem vlastně je?
Začnu tím, co v článku není a to je vysvětlení pojmu sekularismus. Lidé pohybující se v oblasti náboženství toto slovo jistě znají, ale pro nás laiky a ateisty nemusí být jeho význam známý. Sekularismus je odvozen od slova sekularizace, což je zesvětštění, neboli potlačování vlivu náboženství. Konkrétně se jedná buď o vyvlastňování majetku církve nebo postupné mizení náboženství a jeho vlivu z veřejného prostoru - tzn.ztráta politického vlivu a pokles věřících ve společnosti.
Článek nás informuje o důsledcích sekularismu a jeho významu. V Indii slovo sekularismus nebývá ale užíváno zcela přesně jako v zemích západních, tzn. ve smyslu ateismu. Indická filosofie, která má základy v hindských Písmech svatých - Upanishad, zakládá na úctě ke všem náboženstvím. Je to možné díky tomu,že nikdy tato země nebyla monoteistická. Už od přírody, ještě před příchodem křesťanství a islámu, je polyteistická.
Indie patří k zemím, kde přísné rozdělení do kast hraje velkou roli v záležitostech nejen sociálních, ale i kulturních a náboženských. Dokud platil lenní systém, nebyly zde žádné náboženské konflikty a neexistovala ani konkurence mezi jednotlivými náboženstvími.
V 19.století, po příchodu britské vlády se země změnila. Začaly se zviditelňovat rozdíly mezi Hindy a Muslimy. A pokud se dostali Muslimové k vládě, chovali se k Hindům jako tyrané.
V roce 1885 byl vytvořen Indický národní kongres, který měl přijmout sekularismus za základ listin, samozřejmě s ohledem na polyteistický charakter země. Indie nemohla směřovat k vytvoření tzv. Hind Rashtra (hindský stát), protože hinduismus nebylo jediné náboženství zastoupené v zemi. Před rokem 1947, kdy se Indie rozdělila, zde bylo asi 25% obyvatel Muslimů, další náboženství bylo zastoupeno jen menšinami - jednalo se o křesťanství, buddhismus, sikh apod. A dalším problémem se staly lidé nižší kasty, kteří nechtěli přijmout hinduismus a na protest přijali buddhismus.
Po rozdělení země zůstala většina Muslimů v Indii, proto vůdci jako Ghándí a Nehru upřednostňovali ponechat Indii světskou zemí, tedy že Indie nebude mít žádné náboženství. Lidé budou volní a mohou si vybrat víru jakou chtějí - podle narození nebo podle svého výběru. Indie zůstala politicky světská, ale její lid byl hluboce náboženský.
Indický sekularismus znamená rovnou úctu ke všem náboženstvím a kulturám a hlavně žádné zasahování náboženství do vládních záležitostí. Dále neexistuje diskriminace na základě kasty, víry, pohlaví nebo třídy. Stejně tak mají všichni občané stejné hlasovací právo, bez ohledu na pohlaví, víru nebo kastu.
I tak v Indii přetrvávají politické nátlaky a rozbroje, které se zaměřují na rozšíření rozdílů mezi jednotlivými náboženstvími.
Religion in the News, Winter 2006, Vol.8, No.3, by Asghar Ali Engineer
Radka Žaludová
čtvrtek 15. května 2008
ESEJ
Když jsme se měli rozhodovat, jaké téma si na tuto práci zvolíme, vybrala jsem si buddhismus, protože mě toto náboženství velmi zajímá. Buddhismus patří mezi pět nejrozšířenějších náboženství na světě, ale od těch ostatních čtyř (křesťanství, judaismus, hinduismus, islám) se liší jednou, pro mě velmi zásadní věcí – průvodcem a středem cesty ke spasení není Bůh či nějaké jiné božstvo, ale sám člověk. Podle mého názoru nabízí buddhismus dnešnímu modernímu životu mnoho výhod. Novodobé výklady Buddhova života a učení ukazují jeho humanitní a racionální přístup k problémům lidského utrpení. Buddhovo učení také řeší i některé současné sociální a etické problémy, stejně jako problémy životního prostředí. V tomto učení lze nalézt řešení mnohých otázek i problémů současnosti. Buddhisté tvrdí, že jejich náboženství se může stát dobrou základnou pro opravdu demokratickou společnost a dokonce i pro světový mír. Buddhistický důraz na moudrost a soucit představuje vysoké ideály pro každou společnost. Ať už se to týká člověka, který vede nábožný nebo bezbožný život, Buddhova nauka ho podněcuje k zamyšlení a k tomu, aby žil záslužným životem, ve kterém bude žít s ohledem na ostatní.
Nyní bych krátce shrnula základní podstatu buddhismu a život jeho zakladatele. Buddha se narodil někdy kolem roku 560 př. Kr. jako syn vládce v Kapilavastu, hlavním městě země ležící na jižním úpatí Himaláje. Tento král se jmenoval Šuddhádhana, byl z rodu Šákju a jeho příjmení znělo Gautama. Jeho syn byl pojmenován Siddhártha, což znamená „Ten, který dosáhl cíle“. Jméno Buddha (probuzený), používal sám od doby, co dosáhl probuzení. Tomu předcházelo to, že královští strážci bděli nad jeho kočárem a odstraňovali mu z cesty všechno nepříjemné a znepokojivé. Když se však jednou Buddha vezl do zahrad, spatřil třesoucího se starce. Na druhé vyjížďce uviděl nemocného a na třetí spatřil rozkládající se mrtvolu. Zmocnila se ho hluboká nespokojenost a odpor k prostředí, ve kterém doposavad žil. Rozhodl se vzdát veškerého majetku i práva na vladařský trůn, v noci opustil svou manželku i s nedávno narozeným synem a vydal se, jako asketa hledajíc spasení, do samoty. Usídlil se v cizí zemi, kde se oddal nejpřísnější askezi a soustředění. Toto vykonával s takovou horlivostí, že zhubl a vypadaly mu všechny vlasy. Později poznal, že toto není cesta k pravému poznání, usadil se do stínu stromu a čekal, dokud nenabude poznání, po kterém tak toužil. Stalo se, že v nadlidském vidění spatřil věčný koloběh, v němž se všechny bytosti rodí, umírají a znovu rodí. Ptal se sám sebe, proč se proud utrpení stále znovu objevuje v ustavičném znovuzrozování. Po několikatýdenním přemýšlení mu vytanula jednoduchá formule o čtyřech ušlechtilých pravdách“, která se stala základem celého jeho učení. Takto se Siddhárta po sedmiletém hledání stal Buddhou. Tyto čtyři ušlechtilé pravdy jsou:
1. Na tomto světě je všechno samá strast: narození je strastné, nemoc, stárnutí i smrt je strastná, jakož i styk s nelibým, odloučení od libého, nedosažení žádaného, dosažení nežádaného a také patero lnutí k bytí, to všechno je strastné.
2. Příčinou strastí je “žízeň”, totiž chtivost, tužby, choutky, to vede ke stálému znovuzrozování.
3. Potlačí-li se žízeň, ustanou strasti, neboť není příčiny k jejich vzniku.
4. K potlačení žízně a tím k odstranění strastí vede osmidílná stezka: stezka pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění.
Dnes praktikuje buddhismus přibližně 300-500 milionů lidí na zeměkouli. Buddhismus je čtvrté nejrozšířenější náboženství na světě. Toto náboženství, má však mnohem větší vliv, než ukazuje počet jeho přívrženců. Od doby zhruba před 25000 lety, kdy vyhlásil Siddharta Gautama zvaný Buddha své prosté učení, se buddhismus ze své vlasti Indie rozšířil po celé Asii. Mimo Indie významně ovlivnil Čínu, Japonsko, Koreu, Thajsko, Tibet a jiné asijské země a jejich národy. Dnes je buddhismus většinovým náboženstvím v Japonsku, Tibetu, Laosu, Myanmaru (dřívější Barma), Srí Lance, Singapuru, Tchaj-wanu, Thajsku, Kambodže a Vietnamu. Přestože Čína, nejlidnatější stát světa, je oficiálně ateistická, vyznává buddhismus velmi početná část jejího obyvatelstva. A další miliony Číňanů, i když to nejsou buddhisté, jsou buddhistickou kulturou značně ovlivněni. Buddhismus však není omezen pouze na Asii. V minulém století získal obdivovatele a přívržence v Evropě a USA. Například většina obyvatel Havaje jsou buddhisté. Všechny země, do nichž vliv buddhismu pronikl, byly obohaceny v kultuře i ve výtvarném umění. Buddhova zobrazení se představují jako drobné figurky, ohromné sochy a nesčetná jiná výtvarná díla různých stylů po celé Asii. Příběhy z Buddhova života jsou v asijském umění stejně významné jako učení a život Ježíše Krista v umění Evropy. A myslím si, že kdyby se lidé buddhismem zabývali více, mohlo by jim to být v životě velmi prospěšné v bližším poznávání sama sebe.
Erika Mondlová
středa 14. května 2008
SHRNUTÍ CIZOJAZYČNÉHO ODBORNÉHO ČLÁNKU
Tento článek je z amerického časopisu Journal of Global Buddhism, z roku 2004 a jeho cílem je zjistit, kolik se ve Velké Británii pohybuje obyvatel vyznávajících náboženství zvané buddhismus.
Nejprve se několik lidí, kteří se snaží určit konkrétnější počet buddhistů ve Velké Británii, pře o to kdo lépe určí číslo blížící se pravdě. Nejsou si jisti, zda počty buddhistů různých skupin jsou regulérní, protože není známo, kolik příležitostných stoupenců se v těchto skupinách nalézá. Při sčítání lidu v roce 2001 se zdá, že bude konečně známa odpověď. Výsledky ukázaly, že by celkově mělo být ve Velké Británii 152 000 buddhistů. Tyto výsledky však také nemusí být určující, protože není známo, kolik lidí z dotazovaných uvedlo zcela pravdivě svou náboženskou orientaci. V článku je také několik tabulek, ve kterých si můžete blíže prohlédnout, kolik bylo spočítáno buddhistů v určitých etnických skupinách, jako jsou například běloši, asiaté, černoši, Číňané, míšenci. V tabulce je vidět také celkový součet buddhistů v Anglii a Walesu. Podle tohoto souhrnu by ve Velké Británii mělo být asi 60 000 bělochů, 35 000 Číňanů, skoro 15 000 asiatů, asi 5 000 obyvatel patřilo míšencům a méně než 2 000 černochům. Dále bylo zjištěno, že dalších 35 000 buddhistů patřilo mezi ostatní etnické skupiny. Ačkoli téměř 12 000 dotazovaných buddhistů se určilo jako „další Asiat“, zdá se to jako dost nízké číslo pro celé Thajsko, Srí Lanku a Barmu, odkud tito buddhističtí obyvatele Británie pocházejí. Velká část výzkumu buddhismu v Británii byla zaostřována také na ty, kteří byli označeni jako „bílí buddhisté“. Ale ať už byli tito britští buddhisté jakékoli národnosti, je jisté, že ve Velké Británii je více než 60 000 Evropanů vyznávajících buddhismus. Ve Velké Británii lze mluvit o třech velkých buddhistických skupinách. Jejich názvy jsou the Friends of the Western Buddhist Order (FWBO), Soka Gakkai (SGI) a the New Kadampa Tradition (NKT). Tyto skupiny byly často kritizovány za odcizování se od buddhistické tradice. Každá z těchto skupin tvrdí, že počet jejich členů se pohybuje mezi 3 000 – 5 000. Tyto buddhistické skupiny jsou v Británii největší a asi nejvýznamnější. Nachází se zde také mnoho dalších, menších skupin. Každá z nich má v průměru kolem 60 členů. Závěrem lze říci, že většina buddhistů ve velké Británii nemá kontakt s žádnou buddhistickou skupinou. Můžeme zjistit, kolik je zhruba v této zemi buddhistů, ale už hůře se dozvíme, kteří z nich praktikují buddhismus například Zenový či tibetský. Dokud nebudou všichni buddhisté regulérními členy skupin, nebude možno s jistotou určit jakékoliv konkrétnější číslo.
Journal of Global Buddhism, Buddhism and Ethnicity in Britain: The 2001 Census Data, Robert Bluck, 2004, vol. 5, p. 90
Erika Mondlová
SHRNUTÍ ČESKY PSANÉHO ODBORNÉHO ČLÁNKU
Tento článek vyšel v časopise Dingir v roce 1998, zabývá se vznikem a historií buddhismu a jeho rozšiřováním v našich zemích.
Konkrétní počátky buddhismu jsou spojovány s Gautamou zvaným Buddha (Probuzený). O přesných časových údajích sice shoda není, ale je známo, že Buddha žil někdy v 6. stol. př. Kr. Podle ustálené legendy s historickými kořeny se měl Buddha narodit někde na severu indického poloostrova. Jednou, již jako mladý dospělý muž, opustil palác a za jeho hranicemi poznal různé formy utrpení, o kterých do té doby neměl tušení. Na základě toho se rozhodl hledat pro sebe i pro jiné bytosti cestu z koloběhu životů, která je zároveň koloběhem strasti. Hinduističtí asketové mu ukázali cestu, ale ta ho k jeho vytouženému cíli nedovedla. Postupoval tedy vlastní cestou, která bývá označována za umírněnou či střední, a dospěl k probuzení. Všem, kteří byli ochotni ho poslouchat, sděloval své poznání. Tak kolem sebe vytvořil okruh žáků, kteří se všeho vzdali, aby dospěli k cíli. Toto společenství se nazývá Sangha. Nauka a praxe, jež Buddha lidstvu přinesl, se v buddhismu označuje výrazem Dharma (zákon, řád). Když Buddha zemřel, předávali mniši jeho nauky ústně a scházeli se na koncilech, kde si nauky společně opakovali. První písemné památky jsou datovány do 3. stol. př. Kr. později vznikly podrobnější texty v jazyce pálí, které jsou označovány jako pálijský kánon. Dnešní jižní buddhismus se drží pálijského kánonu, a je rozšířen především na Srí Lance, Laosu, Barmě, Kombodži, Vietnamu a v Thajsku. V Thajsku je tento druh buddhismu státním náboženstvím. Společný základ všech buddhistických škol tvoří Čtyři vznešené pravdy. Jde v nich o to, že celý život je prostoupen strastí a její příčinou je touha po věcech. Musíme se zbavit touhy po věcech, k čemuž vede Osmidílná vznešená cesta, a poté dosáhneme probuzení. Věci na tomto světě jsou proměnlivé a člověk musí projít dlouhou cestou meditace a zklidnění mysli, aby dosáhl nirvány. Pozornost buddhismu je zcela věnována člověku (nikoli Bohu, jako tomu je u ostatních náboženství) a tomu, co tvoří jeho svět a bezprostředně ho obklopuje. Dalo by se tedy říct, že buddhismus je neteistickým náboženstvím.
První pokusy Evropanů porozumět některým hodnotám mimokřesťanského světa lze zaznamenat u osvícenců, kteří se seznamovali především s konfucianismem a buddhismem. První vážný pokus zdomácnit orientální náboženské a filosofické podněty představuje německý filosof Arthur Schopenhauer. Pozdější studie Martina Baumanna v letech 1975-1991 o buddhismu v zemích západní civilizace ukazuje, že zájem o buddhismus narůstá. V roce 1975 bylo v Německu 37 buddhistických center a na začátku devadesátých let těchto center bylo již 210. V západním světě jsou nejpopulárnější buddhistické školy Zenu, Rinzai a Soto.
Zakladatelem české religionistiky je Otakar Pertold, který i při výkladu obecných religionistických témat volí příklady z buddhismu. V České Republice se nachází buddhistická centra, která jsou v jiných zemích také známa jako mnišské komunity. V těchto centrech jsou hlavní náplní meditace, diskuse, studium písem, prezentace buddhistické kultury a vydávání knih a časopisů. U nás splňuje tyto aktivity Buddhistická společnost, která uvádí asi 200 členů. Buddhismus u nás i v ostatních západních zemích zůstává záležitostí pouze malého množství lidí a nemá zatím tendenci stát se masovým náboženstvím. Je však otázkou času, kdy budou křesťanství a buddhismus souměřitelné.
Odilo Ivan Štampach, Dingr 1998, č. 4
Erika Mondlová
RECENZE
JONN MUMFORD (Svámí Ánandakapila Sarasvatí)
SMRT - KONEC, ANEBO POČÁTEK?
Samotný název knihy nám ukazuje, o co v ní jde. Smrt je konec života? Nebo je počátek něčeho nového? Kniha je o tom, jak správně nakládat s životem a tím zvládnout přechod ke smrti. Naučit by nás to měla správná hinduistická meditace, kterou si můžeme s knihou procvičit.
V úvodu knihy popisuje autor záměr vzniku této knihy - vyprovokovat a podnítit naše myšlení. Dále se zde zmiňuje o lidech, kteří jej ovlivnili. Druhá polovina úvodu popisuje, jak s knihou zacházet, abychom z ní měli užitek.
Kniha je rozdělena do 7 kapitol, každá z nich se zabývá něčím jiným a zároveň je rozdělena na několik podkapitol. Každá velká kapitola končí „Alchymickou laboratoří“, kde se dozvíme, jak nejlépe uplatnit získané poznatky. Za touto částí pak následují meditativní cvičení.
První kapitola - Smrt z mnoha pohledů. Kapitola zabývající se smrtí obecně, uvědomíme si, že se smrt netýká jen ostatních, ale i nás. Pomocí meditace o smrti, paralelně s písní Jima Morrisona, se dostáváme k jednomu z mnoha významu smrti.
Druhá kapitola - Jak smrt vidí medicína. Už název kapitoly napovídá, o co se zde jedná. Krátký přehled nám ukáže, jak byla smrt prokazována v 19.a počátkem 20.století. Později, až dodnes, se začala smrt dělit na klinickou a biologickou.
Třetí kapitola - Smrt a vědomí. Tato kapitola je trochu obsáhlejší než dvě předešlé. Nejprve jsme seznámeni s člověkem, jak jej vidí na Západě a jak na Východě. Západ považuje člověka za tělo, které ovládá mysl. Proti tomu Východ zastává zcela opačné stanovisko - je mysl, která se zmocnila těla. Proto věří, že vědomí přežívá smrt. Autor se na celou věc dívá z pohledu vědeckého. A pokládá si otázku - Jaké znaky a charakteristiky určují, že je něco živé? A nakonec je zde i trochu biologie - mozek, jeho rozdělení a jaká část má jakou funkci.
Čtvrtá kapitola - Je člověk tělo, nebo mozek?. Navazuje na předchozí kapitolu, protože se zde podrobněji rozebírá - Čím je člověk? Má pravdu východní filosofie nebo západní věda? V této kapitole autor vypravuje 6 příhod, které se staly a které více souhlasí s Východem.
Pátá kapitola - Pět těl. Podle hinduismu se jednotlivé bytosti skládají z několika těl. Každé má svůj vztah k dalším a je samo o sobě nějak specifické. Pokud člověk zemře pak to znamená, že se postupně jedno tělo odděluje od druhého, proto je možné, že kolem umírajícího mohou být vidět světýlka, aury a jiné světelné úkazy.
Šestá kapitola - Možnosti při smrti. Existuje několik možností, které se mohou stát, když člověk umírá:
připoutání k zemi
posedlost
uvěznění v astrálním těle
přehrávání okamžiků
reinkarnace
svoboda
Tyto možnosti jsou v této kapitole rozebrány a je popsáno, jak k nim dochází, jaké tělo je za ně zodpovědné a k některým je připojen i krátký příběh.
Sedmá kapitola - Život a smrt: dvě strany jedné mince. Poslední kapitola. Dává souhrn předešlých kapitol. Je zde napsáno zajímavé heslo - Jak v životě, tak ve smrti. Znamená to, že jak se chováme v životě, tak bude vypadat i naše smrt. Hlavní vlastností, kterou bychom měli mít je víra - víra v cokoliv, protože pokud v něco budeme věřit, tak se tak opravdu stane.
Za poslední kapitolou jsou napsány ještě dva dodatky. Oba se týkají Teosofické společnosti v Austrálii - v prvním jsou citáty různých významných lidí a ve druhém je přímo o Teosofické společnosti. Další částí knihy je, pro pochopení některých pojmů velmi důležitý, slovník a hned za ním rejstřík a obsah celé knihy.
Při pročítáni knihy je zřejmé, že autor věří v něco po smrti a že je velmi ovlivněn hinduismem. Ale na druhou stranu nijak násilně ho čtenáři nevnucuje, spíše se ho snaží přesvědčit různými pravdivými příběhy, které vkládá mezi své poznatky. Jak sám autor napsal každá kapitola je rozvržena tak, aby její pochopení a procvičení zabralo asi týden. Tedy po 7 týdnech bychom měli správně chápat úlohu života a smrti a také se naučit správné hinduistické meditační technice.
MUMFORD JONN (Svámí Ánandakapila Sarasvatí). SMRT - KONEC, ANEBO POČÁTEK?. 1.vyd., Praha: Ivo Železný, 1999. 129s. ISBN 80-240-1094-1
RECENZE NA ČESKY PSANOU ODBORNOU KNIHU
NÁBOŽENSKÉ MOTIVY V ASIJSKÉM UMĚNÍ
Obyvatele všech kontinentů od pradávna provázejí mytologické a náboženské představy, které v mnoha případech tvoří ústřední bod celého jejich života a hlavní cíl jejich snažení. Náboženské myšlení ovlivňuje i dnes činnost celých národů, byť ne už v tak velkém měřítku jako tomu bylo dřív. Tento sborník se zabývá některými případy náboženské reflexe u starých asijských civilizací. Texty zasahují až k neolitickým archeologickým nálezům z Předního východu. Zabývají se také reflexí islámského umění v architektuře zahrad či náboženských staveb. Jedna stať je věnována hinduistické reminiscenci v životě současné indické rodiny. Některé texty v této knize se zabývají buddhismem a vlivem hinduismu a indické formy buddhismu na umění a kulturu jednoho z historických vietnamských států. Tímto sborníkem chtějí autoři přispět k poznání a pochopení tradičního i současného myšlení největších asijských národů. Nyní se podíváme blíže na některé problematiky, které jsou v této knize zmiňovány.
Jelikož se v této práci zabývám především buddhismem, rozhodla jsem se pro bližší rozebrání kapitoly o náboženské determinaci čamského umění ve Vietnamu. Čamská říše zaujímala přibližně oblast střední a jižní části dnešního Vietnamu. Toto území fungovalo jako křižovatka dvou základních asijských civilizačních proudů, indického a čínského. Čamové vytvořili v průběhu svého historického vývoje vlastní kulturní hodnoty, které se projevovaly zejména v v sochařství a architektuře. Tato dvě umělecká odvětví byla neodmyslitelně spjata s náboženským životem Čamů. Toto náboženství mělo svůj původ v indických vzorech, které se do Čampy dostaly s kulturním proudem z Indie, což se týká hlavně hinduismu a buddhismu. Islám pronikl do Čampy později a nepodílel se výrazným způsobem na tvorbě tehdejších umělců.
Prvním náboženstvím, které se do Čampy dostalo asi ve 2. stol. n. l., byl hinduismus. V hinduismu nejvyšší božskou trojici tvoří bohové Brahma (Stvořitel), Višnu (Udržovatel) a Šiva (Ničitel), jehož kult byl u Čamů rozvinut nejvíce. Višnu byl druhým nejvíce uctívaným božstvem a byl považován za dobrého vládce nad lidskými osudy. Brahma byl nejméně uctívaný a nebyla mu přímo zasvěcena žádná svatyně. Dalším velice rozšířeným náboženstvím v Čampě byl buddhismus. Celkové rozšiřování buddhismu po celém Vietnamu probíhalo především prostřednictvím obchodních cest. Buddhismus byl po období značného rozkvětu v Čampě v průběhu času téměř úplně vytlačen islámem. Toto učení s sebou přinesli arabští obchodníci, kteří zakládali kolonie poblíž námořních cest. Islám se v Čampě rozšířil v 11. století, ale největšího rozmachu se dočkal až ve století 15. a 16.
Dále bych se chtěla zabývat odrazy náboženských motivů v islámské architektuře. Islámský svět se rozkládá na území od Maroka po Indonésii. Na tomto rozsáhlém území vznikla jedinečná kultura, na které se podíleli společně Turci, Peršané, Arabové, Mongolové, Indové a řada dalších národů, které se lišily rasou i jazykem a které žily v oblastech s odlišným klimatem a s různými přírodními podmínkami. Na prvním místě pro ně bylo vědomí, že jsou muslimové. Vše, co člověk vytvořil, má vedle funkčních a estetických prvků také skrytý smysl. Jako příklad si pro lepší pochopení můžeme uvést mešitu. Mešita má být místem, na kterém člověk, který se pohybuje horkým a prašným prostředím nalezne vodu, stín a odpočinek před pražícím sluncem. Každá mešita proto musí mít zastřešenou část, kašnu a koberec určený k odpočinku. Půdorys ve tvaru čtverce nebo obdélníku představuje blahobyt a také čtyři světové strany. Mešita má většinou čtyři vchody, aby věřící mohli vejít z kterékoli světové strany, pokud toto není možné, vchod je pouze jeden, tak jako bůh je jediný. Otevřené nádvoří symbolizuje přímé spojení člověka a nebes. Muslimové přisuzovali jistý význam i barvám. Například zelená znamenala ráj, modrá vodu a nebesa, černá noc a sílu, žlutá písek, bílá čistotu a červená krev, hojnost, blahobyt a oheň. V islámu je charakteristické využití ornamentu a kaligrafie, které bývají spojené s myšlenkou jedinečnosti a univerzálnosti Boží. Čtverec symbolizoval blahobyt a světové strany, trojúhelník poznání a vědu, kruh člověka a jeho vztah k Bohu. Originálním přínosem byly dva čtverce vložené do sebe – osmiúhelník. Ten byl často používán v architektuře, oblíbené bylo i zobrazení jeho násobků, například šestnáctiúhelník. Nejčastěji zobrazované motivy hlavně na nábytku byly pěticípá a Davidova šesticípá hvězda. Kosodélník zobrazoval oko, které je ochráncem člověka před neštěstím. Každý muslim musí vyznávat pouze jediného boha a pětkrát denně se modlit, dodržovat půst v měsíci ramadánu, dávat almužnu a alespoň jednou v životě vykonat pouť do Mekky.
Tato kniha se zabývá také například náboženskými motivy v mongolských ornamentech. V mongolském lidovém umění zaujímá ornament velmi důležitou roli a můžeme se s ním setkat téměř všude. Mongolská ornamentika je velmi zajímavá svými tvary a vyznačuje se bohatstvím symboliky a barevností své kompozice. Podle lidových tradic měl ornament magický význam. Mongolské ornamenty se dělí na zoomorfní, geometrické, rostlinné a teratologické, které zobrazovali živelné síly přírody. Nejznámější jsou ornamenty geometrické. Z hlediska vývoje mongolského ornamentu rozlišujeme dvě období – předbuddhistické a buddhistické. Do první kategorie patří například svastika chas tamga, kultovní znamení v podobě obráceného hákového kříže, které je zobrazováno na řadě uměleckých předmětů. V tibetském předbuddhistickém náboženství znamená svastika mystický kříž, který vznikl původně ze slunečního disku a byl spojen se solárním kultem. Ornamenty s buddhistickými motivy v mongolském umění tvoří zvláštní skupinu a vyskytují se hlavně v buddhistickém umění. Nejuznávanějším buddhistickým motivem v mongolském dekorativním umění je očir, neboli vadžra – hromoklín (symbol moci a osvícení). Spolu s dalšími motivy (ryby, buben, lastura…) se vyskytuje na růz
ných kožených a dřevěných předmětech, na výšivkách nebo na hedvábí. Tyto symboly jsou také často zobrazovány na šperkách, skříňkách a různých drobných předmětech. V dnešním Mongolsku je vadžra používána jako dekor s magickým významem při výrobě šperků a prstenů. Na předmětech denní potřeby se často vyskytuje motiv lotosového květu – symbol čistoty Buddhova učení. Čínské symboly pronikly do Mongolska především prostřednictvím buddhistického učení. Symboly jin a jang vytvářejí rovnováhu ve vesmíru a znamenají spojení dvou protikladů – světlého a tmavého, mužského a ženského prvku. Tento symbol, složený ze dvou k sobě stočených ryb, se stal součástí mongolského státního znaku sojombo. Každý prvek tohoto znaku má svůj hluboký význam. Znak sojombo se stal přesvědčivým symbolem nezávislosti a svobody mongolského národa.
V neposlední řadě bych se chtěla zmínit například o kapitolách Zahrada jako obraz muslimského ráje nebo Manuův zákoník rodina a moderní hindská próza. Tuto knihu bych velice doporučila a myslím si, že by při studiu asijských náboženství mohla být velikým přínosem.
NÁBOŽENSKÉ MOTIVY V ASIJSKÉM UMĚNÍ,
VYDALA ČESKÁ ORIENTALISTICKÁ SPOLEČNOST, 1999
Erika Mondlová
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)