RECENZE NA ČESKY PSANOU ODBORNOU KNIHU

NÁBOŽENSKÉ MOTIVY V ASIJSKÉM UMĚNÍ

Obyvatele všech kontinentů od pradávna provázejí mytologické a náboženské představy, které v mnoha případech tvoří ústřední bod celého jejich života a hlavní cíl jejich snažení. Náboženské myšlení ovlivňuje i dnes činnost celých národů, byť ne už v tak velkém měřítku jako tomu bylo dřív. Tento sborník se zabývá některými případy náboženské reflexe u starých asijských civilizací. Texty zasahují až k neolitickým archeologickým nálezům z Předního východu. Zabývají se také reflexí islámského umění v architektuře zahrad či náboženských staveb. Jedna stať je věnována hinduistické reminiscenci v životě současné indické rodiny. Některé texty v této knize se zabývají buddhismem a vlivem hinduismu a indické formy buddhismu na umění a kulturu jednoho z historických vietnamských států. Tímto sborníkem chtějí autoři přispět k poznání a pochopení tradičního i současného myšlení největších asijských národů. Nyní se podíváme blíže na některé problematiky, které jsou v této knize zmiňovány.

Jelikož se v této práci zabývám především buddhismem, rozhodla jsem se pro bližší rozebrání kapitoly o náboženské determinaci čamského umění ve Vietnamu. Čamská říše zaujímala přibližně oblast střední a jižní části dnešního Vietnamu. Toto území fungovalo jako křižovatka dvou základních asijských civilizačních proudů, indického a čínského. Čamové vytvořili v průběhu svého historického vývoje vlastní kulturní hodnoty, které se projevovaly zejména v v sochařství a architektuře. Tato dvě umělecká odvětví byla neodmyslitelně spjata s náboženským životem Čamů. Toto náboženství mělo svůj původ v indických vzorech, které se do Čampy dostaly s kulturním proudem z Indie, což se týká hlavně hinduismu a buddhismu. Islám pronikl do Čampy později a nepodílel se výrazným způsobem na tvorbě tehdejších umělců.

Prvním náboženstvím, které se do Čampy dostalo asi ve 2. stol. n. l., byl hinduismus. V hinduismu nejvyšší božskou trojici tvoří bohové Brahma (Stvořitel), Višnu (Udržovatel) a Šiva (Ničitel), jehož kult byl u Čamů rozvinut nejvíce. Višnu byl druhým nejvíce uctívaným božstvem a byl považován za dobrého vládce nad lidskými osudy. Brahma byl nejméně uctívaný a nebyla mu přímo zasvěcena žádná svatyně. Dalším velice rozšířeným náboženstvím v Čampě byl buddhismus. Celkové rozšiřování buddhismu po celém Vietnamu probíhalo především prostřednictvím obchodních cest. Buddhismus byl po období značného rozkvětu v Čampě v průběhu času téměř úplně vytlačen islámem. Toto učení s sebou přinesli arabští obchodníci, kteří zakládali kolonie poblíž námořních cest. Islám se v Čampě rozšířil v 11. století, ale největšího rozmachu se dočkal až ve století 15. a 16.

Dále bych se chtěla zabývat odrazy náboženských motivů v islámské architektuře. Islámský svět se rozkládá na území od Maroka po Indonésii. Na tomto rozsáhlém území vznikla jedinečná kultura, na které se podíleli společně Turci, Peršané, Arabové, Mongolové, Indové a řada dalších národů, které se lišily rasou i jazykem a které žily v oblastech s odlišným klimatem a s různými přírodními podmínkami. Na prvním místě pro ně bylo vědomí, že jsou muslimové. Vše, co člověk vytvořil, má vedle funkčních a estetických prvků také skrytý smysl. Jako příklad si pro lepší pochopení můžeme uvést mešitu. Mešita má být místem, na kterém člověk, který se pohybuje horkým a prašným prostředím nalezne vodu, stín a odpočinek před pražícím sluncem. Každá mešita proto musí mít zastřešenou část, kašnu a koberec určený k odpočinku. Půdorys ve tvaru čtverce nebo obdélníku představuje blahobyt a také čtyři světové strany. Mešita má většinou čtyři vchody, aby věřící mohli vejít z kterékoli světové strany, pokud toto není možné, vchod je pouze jeden, tak jako bůh je jediný. Otevřené nádvoří symbolizuje přímé spojení člověka a nebes. Muslimové přisuzovali jistý význam i barvám. Například zelená znamenala ráj, modrá vodu a nebesa, černá noc a sílu, žlutá písek, bílá čistotu a červená krev, hojnost, blahobyt a oheň. V islámu je charakteristické využití ornamentu a kaligrafie, které bývají spojené s myšlenkou jedinečnosti a univerzálnosti Boží. Čtverec symbolizoval blahobyt a světové strany, trojúhelník poznání a vědu, kruh člověka a jeho vztah k Bohu. Originálním přínosem byly dva čtverce vložené do sebe – osmiúhelník. Ten byl často používán v architektuře, oblíbené bylo i zobrazení jeho násobků, například šestnáctiúhelník. Nejčastěji zobrazované motivy hlavně na nábytku byly pěticípá a Davidova šesticípá hvězda. Kosodélník zobrazoval oko, které je ochráncem člověka před neštěstím. Každý muslim musí vyznávat pouze jediného boha a pětkrát denně se modlit, dodržovat půst v měsíci ramadánu, dávat almužnu a alespoň jednou v životě vykonat pouť do Mekky.

Tato kniha se zabývá také například náboženskými motivy v mongolských ornamentech. V mongolském lidovém umění zaujímá ornament velmi důležitou roli a můžeme se s ním setkat téměř všude. Mongolská ornamentika je velmi zajímavá svými tvary a vyznačuje se bohatstvím symboliky a barevností své kompozice. Podle lidových tradic měl ornament magický význam. Mongolské ornamenty se dělí na zoomorfní, geometrické, rostlinné a teratologické, které zobrazovali živelné síly přírody. Nejznámější jsou ornamenty geometrické. Z hlediska vývoje mongolského ornamentu rozlišujeme dvě období – předbuddhistické a buddhistické. Do první kategorie patří například svastika chas tamga, kultovní znamení v podobě obráceného hákového kříže, které je zobrazováno na řadě uměleckých předmětů. V tibetském předbuddhistickém náboženství znamená svastika mystický kříž, který vznikl původně ze slunečního disku a byl spojen se solárním kultem. Ornamenty s buddhistickými motivy v mongolském umění tvoří zvláštní skupinu a vyskytují se hlavně v buddhistickém umění. Nejuznávanějším buddhistickým motivem v mongolském dekorativním umění je očir, neboli vadžra – hromoklín (symbol moci a osvícení). Spolu s dalšími motivy (ryby, buben, lastura…) se vyskytuje na různých kožených a dřevěných předmětech, na výšivkách nebo na hedvábí. Tyto symboly jsou také často zobrazovány na šperkách, skříňkách a různých drobných předmětech. V dnešním Mongolsku je vadžra používána jako dekor s magickým významem při výrobě šperků a prstenů. Na předmětech denní potřeby se často vyskytuje motiv lotosového květu – symbol čistoty Buddhova učení. Čínské symboly pronikly do Mongolska především prostřednictvím buddhistického učení. Symboly jin a jang vytvářejí rovnováhu ve vesmíru a znamenají spojení dvou protikladů – světlého a tmavého, mužského a ženského prvku. Tento symbol, složený ze dvou k sobě stočených ryb, se stal součástí mongolského státního znaku sojombo. Každý prvek tohoto znaku má svůj hluboký význam. Znak sojombo se stal přesvědčivým symbolem nezávislosti a svobody mongolského národa.

V neposlední řadě bych se chtěla zmínit například o kapitolách Zahrada jako obraz muslimského ráje nebo Manuův zákoník rodina a moderní hindská próza. Tuto knihu bych velice doporučila a myslím si, že by při studiu asijských náboženství mohla být velikým přínosem.

NÁBOŽENSKÉ MOTIVY V ASIJSKÉM UMĚNÍ,
VYDALA ČESKÁ ORIENTALISTICKÁ SPOLEČNOST, 1999

Erika Mondlová