Tento článek vyšel v časopise Dingir v roce 1998, zabývá se vznikem a historií buddhismu a jeho rozšiřováním v našich zemích.
Konkrétní počátky buddhismu jsou spojovány s Gautamou zvaným Buddha (Probuzený). O přesných časových údajích sice shoda není, ale je známo, že Buddha žil někdy v 6. stol. př. Kr. Podle ustálené legendy s historickými kořeny se měl Buddha narodit někde na severu indického poloostrova. Jednou, již jako mladý dospělý muž, opustil palác a za jeho hranicemi poznal různé formy utrpení, o kterých do té doby neměl tušení. Na základě toho se rozhodl hledat pro sebe i pro jiné bytosti cestu z koloběhu životů, která je zároveň koloběhem strasti. Hinduističtí asketové mu ukázali cestu, ale ta ho k jeho vytouženému cíli nedovedla. Postupoval tedy vlastní cestou, která bývá označována za umírněnou či střední, a dospěl k probuzení. Všem, kteří byli ochotni ho poslouchat, sděloval své poznání. Tak kolem sebe vytvořil okruh žáků, kteří se všeho vzdali, aby dospěli k cíli. Toto společenství se nazývá Sangha. Nauka a praxe, jež Buddha lidstvu přinesl, se v buddhismu označuje výrazem Dharma (zákon, řád). Když Buddha zemřel, předávali mniši jeho nauky ústně a scházeli se na koncilech, kde si nauky společně opakovali. První písemné památky jsou datovány do 3. stol. př. Kr. později vznikly podrobnější texty v jazyce pálí, které jsou označovány jako pálijský kánon. Dnešní jižní buddhismus se drží pálijského kánonu, a je rozšířen především na Srí Lance, Laosu, Barmě, Kombodži, Vietnamu a v Thajsku. V Thajsku je tento druh buddhismu státním náboženstvím. Společný základ všech buddhistických škol tvoří Čtyři vznešené pravdy. Jde v nich o to, že celý život je prostoupen strastí a její příčinou je touha po věcech. Musíme se zbavit touhy po věcech, k čemuž vede Osmidílná vznešená cesta, a poté dosáhneme probuzení. Věci na tomto světě jsou proměnlivé a člověk musí projít dlouhou cestou meditace a zklidnění mysli, aby dosáhl nirvány. Pozornost buddhismu je zcela věnována člověku (nikoli Bohu, jako tomu je u ostatních náboženství) a tomu, co tvoří jeho svět a bezprostředně ho obklopuje. Dalo by se tedy říct, že buddhismus je neteistickým náboženstvím.
První pokusy Evropanů porozumět některým hodnotám mimokřesťanského světa lze zaznamenat u osvícenců, kteří se seznamovali především s konfucianismem a buddhismem. První vážný pokus zdomácnit orientální náboženské a filosofické podněty představuje německý filosof Arthur Schopenhauer. Pozdější studie Martina Baumanna v letech 1975-1991 o buddhismu v zemích západní civilizace ukazuje, že zájem o buddhismus narůstá. V roce 1975 bylo v Německu 37 buddhistických center a na začátku devadesátých let těchto center bylo již 210. V západním světě jsou nejpopulárnější buddhistické školy Zenu, Rinzai a Soto.
Zakladatelem české religionistiky je Otakar Pertold, který i při výkladu obecných religionistických témat volí příklady z buddhismu. V České Republice se nachází buddhistická centra, která jsou v jiných zemích také známa jako mnišské komunity. V těchto centrech jsou hlavní náplní meditace, diskuse, studium písem, prezentace buddhistické kultury a vydávání knih a časopisů. U nás splňuje tyto aktivity Buddhistická společnost, která uvádí asi 200 členů. Buddhismus u nás i v ostatních západních zemích zůstává záležitostí pouze malého množství lidí a nemá zatím tendenci stát se masovým náboženstvím. Je však otázkou času, kdy budou křesťanství a buddhismus souměřitelné.
Odilo Ivan Štampach, Dingr 1998, č. 4
Erika Mondlová
Žádné komentáře:
Okomentovat