26.5.2008

Recenze na česky psanou knihu

V úvodu bych chtěla poznamenat, že se jedná o knihu, ze které již byly čerpány potřebné informace související s náboženstvím od mých spoluautorek tohoto blogu. Jde tedy o učebnicovou publikaci s názvem: „Základy asijských náboženství-2.díl“ a podílelo se na ní mnoho učenců. Mezi prvními je potřeba zmínit PhDr. Petru Andělovou, PhD - vědeckou pracovnici a překladatelku, sinoložku. Dále pak Vladimíra Ando, Ph.D. - jako vědeckého pracovníka v Orientálním ústavu Akademie věd v ČR. Mgr. Helenu Heroldovou, Ph.D. jež vystudovala sémiologii na filosofické fakultě UK (1991) a nyní vyučuje čínský jazyk, překládá, publikuje recenze a články. PhDr. Alici Kraemerovou, která tlumočí japonštinu, překládá z japonštiny a angličtiny. PhDr. Miriam Löwensteinovou, Ph.D. – koreanistka, členka Ústavu Dálného východu na UK FF. Také překládá starou a novou korejskou literaturu, je autorkou mnoha studií, zejména v korejském písemnictví, náboženství a nejvýznamnějších historických fenoménech. A v neposlední řadě PhDr. L‘ubicu Obuchovou, také pracovnici v Orientálním ústavu AV ČR v Praze. V Praze také přednáší na Husitské teologické fakultě UK Praha. Přednáškami se také zabývá na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a Chebu. A počet autorů nám uzavírá PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. – editorka, ale také odborná asistentka Fakulty sociálních věd humanitních studií UK, indoložka. Překládá moderní bengálskou poezii, je autorkou odborných studií o Bangladéši, bengálském modernismu a studií s genderovou problematikou.

Kniha samotná se zabývá více náboženstvími, a to především Taoismem, Konfucianismem, (Neo) Konfucianismem v Koreji, Šintoismem a Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Pro mé vybrané téma jsem použila pouze kapitoly o Šintoismu ze stran 101 až do strany 142, kde na posledních třech stránkách jsou pouze doplňující informace. Autorkou jež psala tento článek je již dříve zmíněná PhDr. Alice Kraemerová. Zprvu se nás snaží zasvětit do stručně podané charakteristiky systému. Význam slova šintoismu definuje jako rozložení na „šin“ což je určitá nadpřirozená bytost či božstvo (japonsky se čte kami) a „dó“ znamenající cestu. Popisuje šinto jako bohatý a složitý systém náboženských praktik, idejí a institucí, jež se vytvořil v době Nara a upevnil v době Heian. Byl však dále ovlivňován dalšími náboženskými a filosofickými systémy jako buddhismem, konfucianismem a taoismem. V době Edo, o které se budu zmiňovat později, už došlo ke snahám o očištění šintó a návratu k původní archaické formě. Až koncem 19. století došlo k ustavení šintoismu jako státního náboženství. Ale až od roku 1945 se šintoismus začlenil jako samostatné náboženství mezi ostatní.

Následující kapitolu bych poněkud zestručnila, jelikož se jedná o různá období s japonskými názvy, těžko zapamatovatelnými a pro nezasvěceného i nepodstatnými informacemi. V období Džomon se našly cenné vykopávky- sošky s extrémně zveličeným pohlavním údem-důsledky pramenily v kultu plodnosti. Toto období je nazývané dle vzoru na keramice, velmi zdobné s možným účelem v šamanských rituálech. Další období Jajoj specifické vyšší organizovaností společnosti a rozvoj množství rituálů spojených se zemědělstvím jež posléze tvořili základ šintó. Následující období zvané mohylové-Kofun, známé četnými kontakty tehdy ještě nesjednocené země s pevninou, hlavně Koreou, Čínou. V tomto období byly sepsány významné kroniky Kodžiki (712) a Nihongi (720) zaznamenávající mytologii a nejstarší historii Japonska. Jenže zde informace splývají, není mezi nimi rozlišení a na základě božského panteonu v nich je odůvodněna struktura společnosti a božský původ císaře. V důsledku toho je šintoismus povýšen na státní náboženství. Proto se vždy, když se Japonsko dostane do úzkých obrací na tyto kroniky jako na základ svého bytí.
Následující kapitola s názvem „Šintó v průběhu času a synkretické tendence“ bere na vědomí, že šintó nemá zakladatele, nebo jej spíše nezná a v důsledku absence písma nejsou ani známi první šiřitelé. Otázka spolupráce buddhismu a šintoismu je podmíněna společnou koexistencí. Zásadním posunem ve vzájemném ovlivňování šintoismu a buddhismu bylo v období Heian, kdy mnich Saičó přinesl z Číny zásady buddhistické sekty Tendai a mnich Kukai také rovněž z Číny zásady sekty Šingon. Obě pak reprezentují esoterický buddhismus, jež umožňoval navázat vztahy a prolínání s šintoismem. Důležité a již dříve zmíněné období Edo/Tokugawa je charakteristické příklonem k původním šintoistickým tradicím, nápadnými snahou odlišení šintó od buddhismu a z druhé stránky jen přiblížit neo-konfucianismu.

Kapitola filosofie, teologie a mytologie se zabývá vírou v kami. Šintó není vyučováno a úspěch nalézt přívržence mimo Japonsko je takřka mizivé. Přitom každé kami je nadáno jinou silou- „tama“, která jsou posléze vzývána při obřadech za účelem vyslechnutí chvály i přání účastníků obřadu. Podle všech informací kami nejčastěji sídlí ve stromech, protože každá svatyně je obklopena velkým hájem mohutně vzrostlých cedrů. Lidé totiž dříve věřili, že prostřednictvím stromů mohou poznat ducha božstva- Sakaki. Další posvátnou záležitostí jsou Hory, kde byli svatyně často stavěné na svazích, úpatích či vrcholcích hor. Nejposvátnější je pro Japonsko Fudži. Výklad šintó kladl na důraz myšlenku, že Vyšší sféry nebeské jsou příbytkem bohů. Říše mrtvých pak dlí v podzemí, ale nemá nic společného s pohřbíváním. Hřbitovy byly totiž umístěny na svahy hor, aby prý mohli předkové shlížet dolů na své potomky. Člověk nemusí vstupovat do stejnak nepřístupného světa kami, aby dosáhl spasení. Protože to se nalézá na cestě každodenního života. Staré šintó tvrdilo, že duše mrtvého pokračuje dál jako duch „reikon“ a někdy navštíví svět živých. Pohřby vykonávali příbuzní v souladu s předpisy pro pohřební slavnosti. Dnes je však situace jiná, protože se pohřeb odehrává vesměs podle buddhistických rituálů. Z mytologie je potřeba se zmínit o dvou jejich okruzích. Ten první Jamato, dle původního názvu Japonska a je soustředěn na legendy o vzniku ostrovů a na jejich vládce, zvláště pak na jejich sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. Druhý okruh je pak Izumo podle jedné z provincií a ve středu tohoto cyklu pak už stojí bratr této sluneční bohyně- Susanoo no Mikoto. Kapitola je doplněna názornými příběhy z mytologie, které zde vypisovat nebudu. Z hlediska sociálního aspektu byla vždy důležitá přináležitost k určité svatyni. Různé svátky které se považují za šintoistické se dodržují, a že jich nemají málo.

Z genderového hlediska je zde role žen v průběhu času velmi proměnlivá. Kolem 6. století bylo jejich postavení v kmenech velmi silné, avšak s příchodem konfucianismu a buddhismu byly ženy více podřízené mužům, krom některých vysoce postavených šlechtičen. Důležité pole působení žen je i dodnes v oblasti zacházení s nadpřirozenými silami. V kapitole ve vztahu k politické moci zjistíme, že šintó bylo a je často spojováno s japonským nacionalismem a militarismem. Protože pomocí šintó se dříve snažili upevnit jednotu národa. Samotné náboženství, jak jsem dříve předesílala, bylo ohroženo buddhismem a konfucianismem. Jako obrana také posloužilo v 16. – 17.stoletím před křesťanstvím. A vpádu cizinců. V období Meidži se Japonsko zpřístupnilo světu a počalo budovat moderní stát s císařem v čele.Vzdělávací metody byly převedeny pod státní kontrolu což znamenalo výchovu v duchu nacionalismu, naprostou loajalitu ke státu k čemuž se také šintoistická mytologie dobře hodila. Obrat ale nastal po porážce roku 1945. Okupační vláda totiž oddělila šintó od státu a zastavila finanční pomoc státu svatyním, Císař se posléze vzdal svého božského původu a také toho, že by byl japonský národ nadřazený ostatním národům. Ovšem navzdory těchto událostí stále existuje mnoho přívrženců božského původu císaře a spojení státu se šintó.

Před samotným závěrem kapitoly o šintoismu v této knize, se PhDr. Kraemerová zabývá otázkou kultury a umění. Protože umění se v šintoismus včlenilo až teprve v posledních desetiletích. Důležitou úlohu sehrají z uměleckého hlediska císařské insignie, jako jsou: meč, zrcadlo a podlouhlé drahé kameny zvané „magatama“. Tyto předměty neměly rituální účel, ale spíše předznamenávaly odznaky sociálního postavení pohřbených osob. Co se týče literatury, tak přímo šintoistická díla nejsou. Pouze některé spisy na propagaci náboženství jako takového. Sochařská stránka věci zahrnuje trojrozměrné zpodobování kami v různých vtěleních a bývají rozmístěna ve svatyních, kde mohou mít každá rozdílné úlohy. Malířství pak má různé druhy námětů. Opět je středem zájmu kami a svatyně okolo, stejně tak portrétování.. Přičemž malířství jako takové se zde rozvinulo teprve v již zmíněném období Heian. Četné množství obrazů by se dala nazvat jako „mandala“, což ztratilo svůj původní význam z buddhismu a nyní se tak nazývají pouze náboženské malby. Z architektury nám pak vyplývá, že se bude více méně zaměřovat na svatyně. Ty se samozřejmě stavěly již od dávných dob, ale jejich podoba se ustálila také až v době Heian. Vyrábějí si dokonce přenosné svatyně (omikoši), které se nosí o slavnostech v průvodech. Tato tradice vznikla od 8.století na Kjúšú. Mezi další aspekty týkající se umění spjaté se šintó se dá zařadit i domácí oltář (kamidana), jenž bývá v domácnosti zavěšen nade dveřmi. Tradiční souboje sumó se dají také zařadit, stejně tak jako lučišnictví na koni, či lučišnictví jako takové, umění zacházet s mečem- kendó a divadelní formy. Estetika šintoismu je zaměřená spíše na broušení mečů, a oceňování přírodních glazur a keramiky. Téma nám uzavírá ukázka „Mikado no macuri- Slavnost bran císařského paláce. A úryvek z učebnice etiky pro základní školy z roku 1930.

Dále se pak na posledních stránkách kniha zaobírá Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Celá publikace je poměrně lehce srozumitelná a čtivá. Jinak tento díl byl vydán roku 2005 Univerzity Karlovi v Praze z nakladatelství Karolinum.



Monika Klomfarová