Odborný článek
Článek vyšel v religionistickém časopise "Dingir" v roce 2004, a téma se vztahuje na obecnou problematiku Romů a Náboženství. Podíleli se na něm Andrea Hudáková, DiS a PhDr. Zdeněk Vojtíšek a další.
Je těžké konkrétně určit, k jakému náboženství se vlastně Romové hlásí, v Čechách se ve většině přiklánějí ke křesťanství. Ještě mezi 9.-10. stoletím než Romové odešli ze své indické vlasti byli vyznavači buddhismu, ale nyní vládnou domněnky i o jejich nevíře. Souvisí to především s jejich místem bydliště a narození. Spojující jednotkou s náboženstvím je pro ně synkretizmus-tedy snahy v osobní krizi či těžké životní situaci využít víry jako osobní podpory. Někteří se ovšem v malých komunitách bojí účastnit veřejných bohoslužeb, protože jim někteří "bílý" spoluobčané znemožňují účast. A zde vzniká diskriminace rasy . Ať se jedná o četná města na Slovensku, Maďarsku a Česku, kde byla expanze Romů největší. Přičemž na samotném Slovensku žijí přes šest set let. Na východní oblasti Slovenska je však postoj poněkud pasivní. Kostel navštíví zřídkakdy, a to většinou jen za účelem svátků Vánoc, Velikonoc, Svateb, křtů, pohřbů. Posléze v důsledku jejich neznalosti modliteb, sporé docházce do kostelů a všech náležitostí s tím spojených, je neromští občané nepovažují za skutečné věřící. Sami Romové to však vidí jinak. Nepotřebují chodit do kostela, aby byli skutečnými věřícími. Důležitou duchovní součástí spojenou s kostelem je pro ně především křest. Téměř všichni jsou pokřtěni. Je to jakýsi kontakt s Bohem a ochranou nad pokřtěným proti démonickým silám. Křest má pro ně velmi magický význam. Tentýž význam pro ně má i pohřeb. Také různé zvyky a tradice z křesťanského světa jim nejsou cizí. Jen svatba je pro Romy pouhou formalitou. Otázkou posléze zůstává, zda-li křtít nemanželské dítě? To již je pak rozdílné do farnosti k farnosti. A tak dochází k tomu, že si děti nechají pokřtít mimo bydliště.
Pro některé faráře je to skutečný problém, protože jak bylo dříve zmíněno Romy nepovažují za pravé křesťany.
Samotný pohřeb je také magie, která zpravidla prochází třemi fázemi. V té první je nasnadě ulehčit smrt a příprava na ni. Ve druhé figuruje strach z mrtvého, magickými pomůckami si pomáhají od případného uhranutí majetku, oproti tomu se ale snaží duší umožnit snadný přístup na onen svět. Aby zesnulý měl vše potřebné, tak se odkonce pár dní po smrti ještě nehýbá s věcmi, kdyby se náhodou vrátil. Poslední fází je již samotné uložení těla s cennostmi a patřičná péče o hrob. Jejich silná víra v posmrtný život je tedy vede k domněnce, že mrtvý se může vrátit zpět do svého těla. Dokonce tvrdí, že se může do tří dnů po své smrti přijít rozloučit s živými. Může ale nastat situace, kdy zemřelý po návratu nebude jako předtím, bude špatný. Nebožtíkovi se projevuje úcta, ale také strach, že se jeho duše navrátí.
Již kolem 17.století se snažili Romy donutit ke křesťanství, ale reakce nebyli úspěšné a v menšinovém národě to vyvolalo obrannou reakci. V téže době byli nuceni vyznávat víru své šlechty. Duchovnost je ale přirozená pro všechny národy a v tomto případě o tom svědčí městečko Saintes-Maries-de-la-Mer, kde je několik světic a vědců-s tmavou pletí nalezneme zde jejich patronku výrazně tmavší pleti sv.Sáru, ke které se chodí modlit tisíce Romů ze všech koutů západní Evropy-zvláštní je, že to byla jejich vlastní nenucená volba.
Až od roku 1965 26.9. Romy náležitě přijal papež Jan Pavel VI.,uznal a podpořil jejich rozvoj,jazyk, kulturu a etnickou identitu.
Dle mého názoru, co se týče článku samotného je podán celkem rozumným způsobem
nahlížejícím na věc spíše z kulturního hlediska. Je zde sice jasně podán způsob jejich vztahu k náboženství, avšak co se celkové této problematiky týče, informace jsou všeobecné a méně se zabývající záležitostí dohloubky, jak jsem před samotným přečtením článku očekávala.
Monika Klomfarová
Žádné komentáře:
Okomentovat