SHRNUTÍ KNIHY
Základy asijských náboženství 2. díl
Tato publikace se zabývá nejen taoismem, ale též konfucianismem, neokonfucianismem v Koreji, šintoismem a islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Autoři každé kapitoly jsou jiní. Konkrétně kapitolu Taoismus napsal Vladimír Ando.
První kapitola se zabývá taoismem samotným, co vlastně je taoismus, někomu se vybaví čínská filosofie, jiným čínské náboženství a obojí je částečně pravda, neboť tato čínská duchovní tradice nabyla od svého počátku různých podob. A v prvé řadě si musíme uvědomit, že nelze pojednávat o jediném taoismu. Základním poznatkem jsou rozvahy o tao, můžeme jej charakterizovat jako věčným, neproniknutelně tajemným. Je též nazýváno ,,velkou prázdnotou“ (tchaj-sü) a ,,nebytím“ (wu), nelze ho nikterak chápat ani vnímat, ale přesto vším prostupuje. Tao nemá žádnou vůli na svět. Tao nemá žádný vztah vůči světu. Působí ,,nekonáním“ (wu-wej). Působí pouze vlastní tajuplnou přirozeností.
V náboženském taoismu můžeme vysledovat dva hlavní proudy. Jižní sekty navazují na první taoistické sekty z 2. století. Zde převažují praktiky liturgie, rituály a ceremoniály, využívají amulety a talismany. Severní školy – tedy druhý směr upřednostňují spíše meditační techniky, prostotu a neokázalost a soustředí se k nejstarším taoistickým tradicím.
,,Taoismus nevnucuje věřícím dogmata, nenutí je vyznávat se z víry ani jim nebrání se současně hlásit k jinému věrovyznání. Pouze doporučuje a nabízí návody, jak postupovat na cestě k sebezdokonalování.“
Celá kapitola 2 se zabývá vznikem taoismu. Jednotlivé podkapitoly nám přibližují vývoj v jednotlivých historických etapách. Taoismus do 3. stol. př. n. l., zde je nutno rozlišovat mezi raným filosofickým a náboženským taoismem. Neboť nevíme za jakých historických okolností toto učení vznikalo a ani nevíme, kdo byli jeho zakladatelé. Dodnes přetrvává představa, že zakladatelem byl Lao´c, to je však informace zavádějící a vůbec neodpovídá skutečnosti. Sami taoisté kořeny své nauky vidí v minulosti a nevztahují ji ke konkrétní osobě.
Celkově jméno myslitele Lao´c je spojováno se vznikem filosofické školy, která měla vzniknout o 2 století později, tedy v 6. stol. př. n. l. a působily v posledních třech stoletích dynastie Čou. A právě někdy v tomto období měl žít Lao´c. V díle velkého čínského historika S´-ma Čchiena nalezneme jeho krátký (údajný) životopis, kde se pojednává, že Lao´c se jmenoval Li Er a působil jako archivář na dvoře čounského krále. Avšak nespokojen s poměry v zemi ke konci svého života odešel neznámo kam, někam na západ. Než odešel byl v něm poznán skrytý mudrc a mistr taoistických nauk, byl proto žádán, aby své učení sepsala zanechal příštím pokolení. Mimo filosofických koncepcí byly zde nalezeny i rady vládcům, jak spravovat zemi a odsuzoval vykořisťování a vedení válek ze zištných důvodů. Období po odchodu Lao´c bylo období společensky velmi neklidným, ale zároveň obdobím velkého rozmachu čínské filosofie a vzniku mnoha filosofických škol.
Zřejmě prvním historickým taoistou je považován Čuang-c´. Pouze o něm víme, že zastával funkci na menším úřadě, byl ženatý. Nabídky složit u královského dvora měl, avšak je odmítal, žil tedy nuzně, ale svobodně. Byl kritikem konfucianismu a zastával taoistickou ideu wu-wej (ne-konání) – jako základ životního postoje. Čuang´c podává své myšlenky barvitým způsobem a s humorem až s ironií, jsou tedy pochopitelnější až přitažlivější pro širší okruh lidí. Narozdíl od díla Lao´c Teo-te-t´ing.
Taoismus v období Chan: vládcové jednotlivá učení nepronásledovali, spíše je umně využívali. Za státní náboženství si zvolili konfucianismus – nejlépe vyhovoval potřebám nové doby. A tak se Konfucius (zakladatel konfucianismu) stal stejně jako Lao´c světcem. Princ Liou An (vnuk zakladatele dynastie Chan) shromáždil kolem sebe skupinu učenců a taoistických alchymistů. Výsledkem jejich debat je dílo Chuajnan-c´. Obsahuje jak taoistické, tak konfuciánské a další filosofické koncepce.
Po pádu chanské dynastie se Čína rozpadla na tři království – Wej (sever)
Šu (západ)
Wu (jihovýchod)
Severní území bylo zprvu ovládáno nomádskými kmeny a právě tito kočovníci zcela převzali životní způsob Číňanů, včetně administrativního aparátu či přepychu panovnického dvora. Působil zde taoistický mistr Kchou Čchien-č, který implementoval do taoismu etické principy konfucianismu. V roce 417 přišel s prohlášením, že se mu zjevil pravnuk Lao-c´a. Že prý mu daroval posvátné texty, které Kchou daroval wejskému císaři, a dále mu přikázal aby pomohl vládci zavést v říši ,,nejvyšší mír“. Postupně se mu podařilo získat si přízeň wejského císaře natolik, že taoismus byl v roce 440 uznán státním náboženstvím a císař si změnil titul na ,,pravý vládce nejvyššího míru“.
Nejvýznamnější osobou jižních a severních dynastií se stal Tchao Chung-ťing. Žil v letech 456-536. Už v dětství byl mimořádně nadaný. Jako dvacetiletý se stal učitelem u panovnického dvora, avšak v šestatřiceti se vzdal postavení a odešel do hor Mao-šan, kde se stal zakladatelem maošanské školy. Pozdvihoval důležitost sekty Svrchované čistoty, která se stala v dalším vývoji jednou z nejdůležitějších taoistických sekt. Dále napsal první teogonické dílo v dějinách taoismu, v němž rozdělil taoistický panteon do sedmi hodnostních stupňů.
Religiózní taoismus na severu i jihu procházel mezi 3. a 6. stoletím reformami a v obou částech země se stal oficiálním náboženstvím. Z původně spíše lidové víry se přesunul do pozice náboženství vyšších vrstev. Taoismus se stal součástí státních zkoušek, jimiž byli vybíráni adepti na různých funkcí ve státní správě. Nejvyšším podporovatel taoismu v letech 712 – 756 byl císař Süan-cung.
Taoismus v moderní době: v roce 1911 padlo císařství a byla vyhlášena republika. Ta se vyznačovala probíhajícími boji o uchopení centrální moci. Pro taoismus nebyla nová historická doba moc přívětivá. Taoistickým řádům byly zabavovány kláštery a půda, které byly zdrojem finančních příjmů. Po skončení 2. světové války začali taoisté obnovovat maošánský komplex, ovšem ne na moc dlouho. Neb v roce 1949 se dostali k moci komunisté a v Číně byl nastolen socialistický režim. Pro nový marxistický režim bylo jakékoliv náboženství ideovým nepřítelem. Taoistická církev se dostala pod striktní kontrolu státu. V roce 1957 byla vytvořena Čínská taoistická asociace. Avšak v druhé polovině 60. let zfanatizovaní členové Rudé gardy vypálili a zničili většinu kostelů a zůstali po nich i nemalé oběti na lidských životech. Až od konce 70.let, kdy se situace v Číně relativně uvolňuje, navrací se život taoistických komunit do normálních kolejí. Znovu ožil klášterní život, vydává se literatura, především taoismus těší rostoucí zájem po celém světě.
Základy asijských náboženství 2. díl
Tato publikace se zabývá nejen taoismem, ale též konfucianismem, neokonfucianismem v Koreji, šintoismem a islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Autoři každé kapitoly jsou jiní. Konkrétně kapitolu Taoismus napsal Vladimír Ando.
První kapitola se zabývá taoismem samotným, co vlastně je taoismus, někomu se vybaví čínská filosofie, jiným čínské náboženství a obojí je částečně pravda, neboť tato čínská duchovní tradice nabyla od svého počátku různých podob. A v prvé řadě si musíme uvědomit, že nelze pojednávat o jediném taoismu. Základním poznatkem jsou rozvahy o tao, můžeme jej charakterizovat jako věčným, neproniknutelně tajemným. Je též nazýváno ,,velkou prázdnotou“ (tchaj-sü) a ,,nebytím“ (wu), nelze ho nikterak chápat ani vnímat, ale přesto vším prostupuje. Tao nemá žádnou vůli na svět. Tao nemá žádný vztah vůči světu. Působí ,,nekonáním“ (wu-wej). Působí pouze vlastní tajuplnou přirozeností.
V náboženském taoismu můžeme vysledovat dva hlavní proudy. Jižní sekty navazují na první taoistické sekty z 2. století. Zde převažují praktiky liturgie, rituály a ceremoniály, využívají amulety a talismany. Severní školy – tedy druhý směr upřednostňují spíše meditační techniky, prostotu a neokázalost a soustředí se k nejstarším taoistickým tradicím.
,,Taoismus nevnucuje věřícím dogmata, nenutí je vyznávat se z víry ani jim nebrání se současně hlásit k jinému věrovyznání. Pouze doporučuje a nabízí návody, jak postupovat na cestě k sebezdokonalování.“
Celá kapitola 2 se zabývá vznikem taoismu. Jednotlivé podkapitoly nám přibližují vývoj v jednotlivých historických etapách. Taoismus do 3. stol. př. n. l., zde je nutno rozlišovat mezi raným filosofickým a náboženským taoismem. Neboť nevíme za jakých historických okolností toto učení vznikalo a ani nevíme, kdo byli jeho zakladatelé. Dodnes přetrvává představa, že zakladatelem byl Lao´c, to je však informace zavádějící a vůbec neodpovídá skutečnosti. Sami taoisté kořeny své nauky vidí v minulosti a nevztahují ji ke konkrétní osobě.
Celkově jméno myslitele Lao´c je spojováno se vznikem filosofické školy, která měla vzniknout o 2 století později, tedy v 6. stol. př. n. l. a působily v posledních třech stoletích dynastie Čou. A právě někdy v tomto období měl žít Lao´c. V díle velkého čínského historika S´-ma Čchiena nalezneme jeho krátký (údajný) životopis, kde se pojednává, že Lao´c se jmenoval Li Er a působil jako archivář na dvoře čounského krále. Avšak nespokojen s poměry v zemi ke konci svého života odešel neznámo kam, někam na západ. Než odešel byl v něm poznán skrytý mudrc a mistr taoistických nauk, byl proto žádán, aby své učení sepsala zanechal příštím pokolení. Mimo filosofických koncepcí byly zde nalezeny i rady vládcům, jak spravovat zemi a odsuzoval vykořisťování a vedení válek ze zištných důvodů. Období po odchodu Lao´c bylo období společensky velmi neklidným, ale zároveň obdobím velkého rozmachu čínské filosofie a vzniku mnoha filosofických škol.
Zřejmě prvním historickým taoistou je považován Čuang-c´. Pouze o něm víme, že zastával funkci na menším úřadě, byl ženatý. Nabídky složit u královského dvora měl, avšak je odmítal, žil tedy nuzně, ale svobodně. Byl kritikem konfucianismu a zastával taoistickou ideu wu-wej (ne-konání) – jako základ životního postoje. Čuang´c podává své myšlenky barvitým způsobem a s humorem až s ironií, jsou tedy pochopitelnější až přitažlivější pro širší okruh lidí. Narozdíl od díla Lao´c Teo-te-t´ing.
Taoismus v období Chan: vládcové jednotlivá učení nepronásledovali, spíše je umně využívali. Za státní náboženství si zvolili konfucianismus – nejlépe vyhovoval potřebám nové doby. A tak se Konfucius (zakladatel konfucianismu) stal stejně jako Lao´c světcem. Princ Liou An (vnuk zakladatele dynastie Chan) shromáždil kolem sebe skupinu učenců a taoistických alchymistů. Výsledkem jejich debat je dílo Chuajnan-c´. Obsahuje jak taoistické, tak konfuciánské a další filosofické koncepce.
Po pádu chanské dynastie se Čína rozpadla na tři království – Wej (sever)
Šu (západ)
Wu (jihovýchod)
Severní území bylo zprvu ovládáno nomádskými kmeny a právě tito kočovníci zcela převzali životní způsob Číňanů, včetně administrativního aparátu či přepychu panovnického dvora. Působil zde taoistický mistr Kchou Čchien-č, který implementoval do taoismu etické principy konfucianismu. V roce 417 přišel s prohlášením, že se mu zjevil pravnuk Lao-c´a. Že prý mu daroval posvátné texty, které Kchou daroval wejskému císaři, a dále mu přikázal aby pomohl vládci zavést v říši ,,nejvyšší mír“. Postupně se mu podařilo získat si přízeň wejského císaře natolik, že taoismus byl v roce 440 uznán státním náboženstvím a císař si změnil titul na ,,pravý vládce nejvyššího míru“.
Nejvýznamnější osobou jižních a severních dynastií se stal Tchao Chung-ťing. Žil v letech 456-536. Už v dětství byl mimořádně nadaný. Jako dvacetiletý se stal učitelem u panovnického dvora, avšak v šestatřiceti se vzdal postavení a odešel do hor Mao-šan, kde se stal zakladatelem maošanské školy. Pozdvihoval důležitost sekty Svrchované čistoty, která se stala v dalším vývoji jednou z nejdůležitějších taoistických sekt. Dále napsal první teogonické dílo v dějinách taoismu, v němž rozdělil taoistický panteon do sedmi hodnostních stupňů.
Religiózní taoismus na severu i jihu procházel mezi 3. a 6. stoletím reformami a v obou částech země se stal oficiálním náboženstvím. Z původně spíše lidové víry se přesunul do pozice náboženství vyšších vrstev. Taoismus se stal součástí státních zkoušek, jimiž byli vybíráni adepti na různých funkcí ve státní správě. Nejvyšším podporovatel taoismu v letech 712 – 756 byl císař Süan-cung.
Taoismus v moderní době: v roce 1911 padlo císařství a byla vyhlášena republika. Ta se vyznačovala probíhajícími boji o uchopení centrální moci. Pro taoismus nebyla nová historická doba moc přívětivá. Taoistickým řádům byly zabavovány kláštery a půda, které byly zdrojem finančních příjmů. Po skončení 2. světové války začali taoisté obnovovat maošánský komplex, ovšem ne na moc dlouho. Neb v roce 1949 se dostali k moci komunisté a v Číně byl nastolen socialistický režim. Pro nový marxistický režim bylo jakékoliv náboženství ideovým nepřítelem. Taoistická církev se dostala pod striktní kontrolu státu. V roce 1957 byla vytvořena Čínská taoistická asociace. Avšak v druhé polovině 60. let zfanatizovaní členové Rudé gardy vypálili a zničili většinu kostelů a zůstali po nich i nemalé oběti na lidských životech. Až od konce 70.let, kdy se situace v Číně relativně uvolňuje, navrací se život taoistických komunit do normálních kolejí. Znovu ožil klášterní život, vydává se literatura, především taoismus těší rostoucí zájem po celém světě.
ZÁKLADY ASIJSKÝCH NÁBOŽENSTVÍ 2. DÍL,
NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM, PRAHA 2005, str. 9 - 65
Michaela Kozlová
Žádné komentáře:
Okomentovat