26.5.2008

Recenze na česky psanou knihu

V úvodu bych chtěla poznamenat, že se jedná o knihu, ze které již byly čerpány potřebné informace související s náboženstvím od mých spoluautorek tohoto blogu. Jde tedy o učebnicovou publikaci s názvem: „Základy asijských náboženství-2.díl“ a podílelo se na ní mnoho učenců. Mezi prvními je potřeba zmínit PhDr. Petru Andělovou, PhD - vědeckou pracovnici a překladatelku, sinoložku. Dále pak Vladimíra Ando, Ph.D. - jako vědeckého pracovníka v Orientálním ústavu Akademie věd v ČR. Mgr. Helenu Heroldovou, Ph.D. jež vystudovala sémiologii na filosofické fakultě UK (1991) a nyní vyučuje čínský jazyk, překládá, publikuje recenze a články. PhDr. Alici Kraemerovou, která tlumočí japonštinu, překládá z japonštiny a angličtiny. PhDr. Miriam Löwensteinovou, Ph.D. – koreanistka, členka Ústavu Dálného východu na UK FF. Také překládá starou a novou korejskou literaturu, je autorkou mnoha studií, zejména v korejském písemnictví, náboženství a nejvýznamnějších historických fenoménech. A v neposlední řadě PhDr. L‘ubicu Obuchovou, také pracovnici v Orientálním ústavu AV ČR v Praze. V Praze také přednáší na Husitské teologické fakultě UK Praha. Přednáškami se také zabývá na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a Chebu. A počet autorů nám uzavírá PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. – editorka, ale také odborná asistentka Fakulty sociálních věd humanitních studií UK, indoložka. Překládá moderní bengálskou poezii, je autorkou odborných studií o Bangladéši, bengálském modernismu a studií s genderovou problematikou.

Kniha samotná se zabývá více náboženstvími, a to především Taoismem, Konfucianismem, (Neo) Konfucianismem v Koreji, Šintoismem a Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Pro mé vybrané téma jsem použila pouze kapitoly o Šintoismu ze stran 101 až do strany 142, kde na posledních třech stránkách jsou pouze doplňující informace. Autorkou jež psala tento článek je již dříve zmíněná PhDr. Alice Kraemerová. Zprvu se nás snaží zasvětit do stručně podané charakteristiky systému. Význam slova šintoismu definuje jako rozložení na „šin“ což je určitá nadpřirozená bytost či božstvo (japonsky se čte kami) a „dó“ znamenající cestu. Popisuje šinto jako bohatý a složitý systém náboženských praktik, idejí a institucí, jež se vytvořil v době Nara a upevnil v době Heian. Byl však dále ovlivňován dalšími náboženskými a filosofickými systémy jako buddhismem, konfucianismem a taoismem. V době Edo, o které se budu zmiňovat později, už došlo ke snahám o očištění šintó a návratu k původní archaické formě. Až koncem 19. století došlo k ustavení šintoismu jako státního náboženství. Ale až od roku 1945 se šintoismus začlenil jako samostatné náboženství mezi ostatní.

Následující kapitolu bych poněkud zestručnila, jelikož se jedná o různá období s japonskými názvy, těžko zapamatovatelnými a pro nezasvěceného i nepodstatnými informacemi. V období Džomon se našly cenné vykopávky- sošky s extrémně zveličeným pohlavním údem-důsledky pramenily v kultu plodnosti. Toto období je nazývané dle vzoru na keramice, velmi zdobné s možným účelem v šamanských rituálech. Další období Jajoj specifické vyšší organizovaností společnosti a rozvoj množství rituálů spojených se zemědělstvím jež posléze tvořili základ šintó. Následující období zvané mohylové-Kofun, známé četnými kontakty tehdy ještě nesjednocené země s pevninou, hlavně Koreou, Čínou. V tomto období byly sepsány významné kroniky Kodžiki (712) a Nihongi (720) zaznamenávající mytologii a nejstarší historii Japonska. Jenže zde informace splývají, není mezi nimi rozlišení a na základě božského panteonu v nich je odůvodněna struktura společnosti a božský původ císaře. V důsledku toho je šintoismus povýšen na státní náboženství. Proto se vždy, když se Japonsko dostane do úzkých obrací na tyto kroniky jako na základ svého bytí.
Následující kapitola s názvem „Šintó v průběhu času a synkretické tendence“ bere na vědomí, že šintó nemá zakladatele, nebo jej spíše nezná a v důsledku absence písma nejsou ani známi první šiřitelé. Otázka spolupráce buddhismu a šintoismu je podmíněna společnou koexistencí. Zásadním posunem ve vzájemném ovlivňování šintoismu a buddhismu bylo v období Heian, kdy mnich Saičó přinesl z Číny zásady buddhistické sekty Tendai a mnich Kukai také rovněž z Číny zásady sekty Šingon. Obě pak reprezentují esoterický buddhismus, jež umožňoval navázat vztahy a prolínání s šintoismem. Důležité a již dříve zmíněné období Edo/Tokugawa je charakteristické příklonem k původním šintoistickým tradicím, nápadnými snahou odlišení šintó od buddhismu a z druhé stránky jen přiblížit neo-konfucianismu.

Kapitola filosofie, teologie a mytologie se zabývá vírou v kami. Šintó není vyučováno a úspěch nalézt přívržence mimo Japonsko je takřka mizivé. Přitom každé kami je nadáno jinou silou- „tama“, která jsou posléze vzývána při obřadech za účelem vyslechnutí chvály i přání účastníků obřadu. Podle všech informací kami nejčastěji sídlí ve stromech, protože každá svatyně je obklopena velkým hájem mohutně vzrostlých cedrů. Lidé totiž dříve věřili, že prostřednictvím stromů mohou poznat ducha božstva- Sakaki. Další posvátnou záležitostí jsou Hory, kde byli svatyně často stavěné na svazích, úpatích či vrcholcích hor. Nejposvátnější je pro Japonsko Fudži. Výklad šintó kladl na důraz myšlenku, že Vyšší sféry nebeské jsou příbytkem bohů. Říše mrtvých pak dlí v podzemí, ale nemá nic společného s pohřbíváním. Hřbitovy byly totiž umístěny na svahy hor, aby prý mohli předkové shlížet dolů na své potomky. Člověk nemusí vstupovat do stejnak nepřístupného světa kami, aby dosáhl spasení. Protože to se nalézá na cestě každodenního života. Staré šintó tvrdilo, že duše mrtvého pokračuje dál jako duch „reikon“ a někdy navštíví svět živých. Pohřby vykonávali příbuzní v souladu s předpisy pro pohřební slavnosti. Dnes je však situace jiná, protože se pohřeb odehrává vesměs podle buddhistických rituálů. Z mytologie je potřeba se zmínit o dvou jejich okruzích. Ten první Jamato, dle původního názvu Japonska a je soustředěn na legendy o vzniku ostrovů a na jejich vládce, zvláště pak na jejich sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. Druhý okruh je pak Izumo podle jedné z provincií a ve středu tohoto cyklu pak už stojí bratr této sluneční bohyně- Susanoo no Mikoto. Kapitola je doplněna názornými příběhy z mytologie, které zde vypisovat nebudu. Z hlediska sociálního aspektu byla vždy důležitá přináležitost k určité svatyni. Různé svátky které se považují za šintoistické se dodržují, a že jich nemají málo.

Z genderového hlediska je zde role žen v průběhu času velmi proměnlivá. Kolem 6. století bylo jejich postavení v kmenech velmi silné, avšak s příchodem konfucianismu a buddhismu byly ženy více podřízené mužům, krom některých vysoce postavených šlechtičen. Důležité pole působení žen je i dodnes v oblasti zacházení s nadpřirozenými silami. V kapitole ve vztahu k politické moci zjistíme, že šintó bylo a je často spojováno s japonským nacionalismem a militarismem. Protože pomocí šintó se dříve snažili upevnit jednotu národa. Samotné náboženství, jak jsem dříve předesílala, bylo ohroženo buddhismem a konfucianismem. Jako obrana také posloužilo v 16. – 17.stoletím před křesťanstvím. A vpádu cizinců. V období Meidži se Japonsko zpřístupnilo světu a počalo budovat moderní stát s císařem v čele.Vzdělávací metody byly převedeny pod státní kontrolu což znamenalo výchovu v duchu nacionalismu, naprostou loajalitu ke státu k čemuž se také šintoistická mytologie dobře hodila. Obrat ale nastal po porážce roku 1945. Okupační vláda totiž oddělila šintó od státu a zastavila finanční pomoc státu svatyním, Císař se posléze vzdal svého božského původu a také toho, že by byl japonský národ nadřazený ostatním národům. Ovšem navzdory těchto událostí stále existuje mnoho přívrženců božského původu císaře a spojení státu se šintó.

Před samotným závěrem kapitoly o šintoismu v této knize, se PhDr. Kraemerová zabývá otázkou kultury a umění. Protože umění se v šintoismus včlenilo až teprve v posledních desetiletích. Důležitou úlohu sehrají z uměleckého hlediska císařské insignie, jako jsou: meč, zrcadlo a podlouhlé drahé kameny zvané „magatama“. Tyto předměty neměly rituální účel, ale spíše předznamenávaly odznaky sociálního postavení pohřbených osob. Co se týče literatury, tak přímo šintoistická díla nejsou. Pouze některé spisy na propagaci náboženství jako takového. Sochařská stránka věci zahrnuje trojrozměrné zpodobování kami v různých vtěleních a bývají rozmístěna ve svatyních, kde mohou mít každá rozdílné úlohy. Malířství pak má různé druhy námětů. Opět je středem zájmu kami a svatyně okolo, stejně tak portrétování.. Přičemž malířství jako takové se zde rozvinulo teprve v již zmíněném období Heian. Četné množství obrazů by se dala nazvat jako „mandala“, což ztratilo svůj původní význam z buddhismu a nyní se tak nazývají pouze náboženské malby. Z architektury nám pak vyplývá, že se bude více méně zaměřovat na svatyně. Ty se samozřejmě stavěly již od dávných dob, ale jejich podoba se ustálila také až v době Heian. Vyrábějí si dokonce přenosné svatyně (omikoši), které se nosí o slavnostech v průvodech. Tato tradice vznikla od 8.století na Kjúšú. Mezi další aspekty týkající se umění spjaté se šintó se dá zařadit i domácí oltář (kamidana), jenž bývá v domácnosti zavěšen nade dveřmi. Tradiční souboje sumó se dají také zařadit, stejně tak jako lučišnictví na koni, či lučišnictví jako takové, umění zacházet s mečem- kendó a divadelní formy. Estetika šintoismu je zaměřená spíše na broušení mečů, a oceňování přírodních glazur a keramiky. Téma nám uzavírá ukázka „Mikado no macuri- Slavnost bran císařského paláce. A úryvek z učebnice etiky pro základní školy z roku 1930.

Dále se pak na posledních stránkách kniha zaobírá Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Celá publikace je poměrně lehce srozumitelná a čtivá. Jinak tento díl byl vydán roku 2005 Univerzity Karlovi v Praze z nakladatelství Karolinum.



Monika Klomfarová

23.5.2008

Anotace na zahraniční internetovou adresu

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus

Zde na této známé a často používané internetové adrese najdeme potřebné informace ohledně původního japosnkého náboženství-Šintoismu. Informace zde podané jsou jen velmi stručné pouze jako z nějakého slovníku pro hledání daného výrazu. Nalezneme zde mnoho užitečných odkazů na další zajímavé informace úzce související s daným náboženstvím, ale také je možnost přesměrování úplně na jiný server s tématem nesouvisejícím. Takže jsou zde tito odkazy dobré v tom, že se můžete dozvědět více, než jste původně očekávali.
Celkově se dá řící, že wikipedia je moudrá a nápomocná indicie při hledání jakýchkoliv informací.
Dokonce si vámi vybraný článek můžete nechat přeložit do jiného jazyka. Což je dobrá pomůcka pro spousty lidí, protože výběr jazyků je vskutku nepřeberný. To ale není vše. V celkovém srnutí nutno poinformovati. Jen je škoda v tom, že pro tento a mnohá jiná hledaná témata nejsou názorné obrázky.

http://busido.szm.sk/node3.html

Zde na této adrese zas nalezneme informace né již tak obsáhlé ale danému tématu věnující se spíše z jiného úhlu pohledu danému. Nejprve se zde začíná Buddhismem a objasňuje věc velmi stručně. Vše je psáno poněkud zastaralejší formou, která se mne osobně více zamlouvá. Pod jistými čísly nalezneme opět odkazy, ve kterých se skrývají osobní autorovi poznámky. Ovšem co se obsahu týče, pravou podstatu daných náboženství, o kterých se autor zmiňuje se zde nedočkáme.


Monika Klomfarová

23.5.2008

Slovníková hesla

Kami

Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace.
Kami je nejpodstatnější záležitost v oblasti šintoistického náboženství. Souvisí především s jejich vírou ve formě animismu, kde kami figuruje ve jako tzv. Posvátní duchové, kteří na sebe berou podobu věcí a principů, důležitých pro život, jako je vítr, déšť, hory, stromy, řeky a plodnost. Někteří tito kami mohou být v určitých oblastech místní a mohou být považováni za duchovní bytosti či genialitu z bájeslový u nějakého konkrétního místa. Většina šintoistů se tudíž snaží získat pomocí uctívání kami prosperitu a zdraví.


Lidé věřili, že při uskutečnění určitých obřadů se jim kami odvděčí poskytnutím
Dá se také říci, že mnoho japonských bohů se popisuje jako kami a tito posvátní duchové se též mohou vyskytnout v posvátných stromech, skalách, vodopádech, horách a dokonce i v císaři(do roku 1946, kdy se císař Hirohito vzdavšech nároků na božství), a v jiných význačných lidech. V šintoistických svatyních v celém Japonsku jsou místní kami. Šintoističtí kněží provádějí obřady očisty a obnovy; kami se o svátcích obřadně nosí ulicemi v Mikoši neboli přenosné svatyni, a baví se různými ceremoniemi nebo usilovnými zápasy mladých mužů."Po příchodu buddhismu v šestém století, se začaly stavět svatyně pro kami. Snahy vyrovnat se před příjezdem buddhismu, a rituály zapojené do kami uctívání se půjčily od čínského taoismu a konfucianismu. Ačkoli rivalství klanu vedlo ke tření a bojování během zavedení buddhismu, uctívání kami a výuky
Kami jsou způsobeny k narození, žití a smrti a připraveni být znovu narozeni jako všechny ostatní bytosti v cyklu karmy. Z jistého pohledu, tedy kami byl jen Buddha podle dalšího jména.
Nejvíce široce uctívaná celého kami je slunce-bohyně Amaterasu. Nicméně, Japonci ji specificky neuctívají či nevyvolávají její jméno pro požádání o pomoc. Její hlavní svatyně je velká svatyně Ise, ale mnoho menších svatyní je oddané jí.

Mezi další pojem úzce související s kami je KERAGE.
Velký důraz se kladl na rituální čistotu a dodržování tabu.V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé. Kegare lze dělit do několika kategorií:
různé věci páchnoucí a rozkládající se
vše co souvisí s lidskou krví
smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora


Za rituálně nečisté se považují i ti, které postihla nějaká přírodní pohroma, a posléze ten, kdo se dopustil zločinu proti společnosti, především kdo nějakým způsobem narušil zdar zemědělské práce. Později byly jako kegare klasifikovány loupež, zpronevěra, žhářství, incest a sodomie. Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Při vážnějších případech znečištění je například nutná celková koupel ledovou vodou z vodopádu nebo několikadenní půst.
Monika Klomfarová

Esej na téma Taoismus

Kdybych mohla volit jako první, jaké téma bych si vybrala v oblasti východního náboženství, asi bych volila hindduismus. Avšak toto téma už bylo obsazené, zvolila jsem taoismus a konfucianismus, i když popravdě řečeno, jsem toho o něm moc nevěděla. Jen něco málo z maturity. Tento předmět hodnotím kladně, myslím, že velice přiblíží a rozšíří vědění o zvoleném tématu, rozsah je sice trošku větší. Nejsem žádný ,,spisovatel“ a napsat jen 100 slov mi dělá problémy, ale zvládnout se to dá.

Čínština nemá původní termín pro filosofii. Vlastně až do začátku 20.st. n. l. byl pojem filosofie Číně neznámý. Jeho místo zaujímaly pojmy učení, škola, cesta. Myšlení starých Číňanů se zabývá především oblastí praktického jednání a životem lidského společenství, tedy etikou. Počátky čínské filosofie nejsou snadno zmapovatelné. Spadají do tzv. období klasiků, z něhož se dochovalo několik textů – Kniha proměň a kniha Tao.

V 6.-5. století př. Kr. vznikla v Číně dvě náboženská hnutí. První založil Konfucius, druhé Lao-c. Konfucianismus není skutečným náboženstvím, ale spíše morálkou.. Nemá bohy, ani duchovní, ani chrámy. Uznává jediný kult – kult předků. Jména mrtvých se zapisovala na tabulky, které se doma kladly na malý oltář, zde se pálilo kadidlo, obětují dary. Potraviny, víno, vše, co měli za života rádi. Víra se zakládá na přesvědčení, že mi moji předci pomohou. Kde se nachází duše po smrti člověka neřeší, to není podstatné. Podstatné je, že mi jsou předci, hlavně z otcovy strany nakloněny.

V 6. století př. Kr. založil v překladu Starý mistr dvě proti sobě stojící síly udávají rytmus životu. Jin a Jang. Je cesta jak prožít tento život se ctí, aniž by byl zatížen přestupky proti přijaté morálce. To, co si věřící taoisté 2,5 tisíce let šlechtili jim komunistická vláda roku 1948 zakázala. Obnova taoismu nastala až tak v 70.letech minulého století.

Ať jsou Číňané konfuciáni, taoisté, buddhisté, všichni putují na posvátnou horu Taj Šan. Tam jsou pochovány veliké osobnosti, mudrcové tam chodili meditovat.

Základním textem taoistického náboženství bylo dílo Tao-te-t´ing. Vzhledem k mnohoznačnosti čínských znaků nelze tento název díla přeložit doslova, nejblíže volný překlad je Kanonická kniha o cestě tao a její síle te.

Co je nejasné změtenosti přece úplné
co předešlo zrodu Nebes i Země
tiché
prázdné
tak samo bez hnutí
cestou dosahujícího všeho
aniž mu cokoli hrozilo zánikem
mocné být Matkou světa
A nevědouce jak to jmenovat
značíme je Tao
a kdybych musil
já bych mu řekl Velkost
neboť Velkost
to znamená vycházet
neboť vycházet
to znamená jít dál a dál
neboť jít nejdál
znamená se vracet

Teo-te-ťing, kap. 25 ( přeložil O. Král )

Třicet paprsků je dohromady kolo
ale teprve to nic mezi nimi
přivodí smysl a účel kola!
Hrnčíř roztáčí kruh, aby vyrobil nádobu
ale teprve to nic v něm
přivodí smysl a účel nádoby!
Tešeme dveře i okrnice, abychom zbudovali dům
ale teprve to nic v něm
přivodí smysl a účel domu!
Tak v tom, co je, záleží prospěch
a v tom, co není, je účel a smysl!

Teo-te-ťing, kap. 11 ( přeložil O. Král )


Taoistické učení hluboce ovlivnilo myšlení čínské společnosti.


Klasickou knihou konfucianismu a zároveň i jedním ze základních textů taoismu je dílo I-ťing, v překladu Kniha proměn. Jádrem textu je 64 hexagramů. Součástí je i Deset křídel , která dodnes bývají připisována Konfuciovi.

Ukázka: Hovory Konfuciovi ( z překladu V. Lesného aj. Průšky )

Doma v rodné vsi jeho chování je prosté a skromné, jako by neuměl promluvit. Ale v chrámě předků a u dvora mluví plynně, třebas vždy volí slova pečlivě. ( Hovory X, Článek 1. )

Když rozmlouvá s nižšími hodnostáři, jeho chování je přátelské a vlídné. Když rozmlouvá s vysokými hodnostáři, je zdrženlivý a obřadný. Je-li přítomen vládce, je pln úcty, nikoli však přepjatý. ( Hovory, Kniha X, Článek 2. )

Žan Jung se tázal na Dobro. Pravil Mistr: Jeden mimo dům, jako by byl přítomen vzácný host. Jednej s prostým lidem, jako bys konal důležitou oběť. Co nechceš aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Pak nebude vůči tobě nenávisti, ať řídíš stát nebo rodinu. ( Hovory, Kniha XII, Článek 2. )



použitá literatura: Základy asijských náboženství 2. díl, nakladatelství Karolinum, Praha 2005
Michaela Kozlová

ESEJ

Pod pojmem hinduismus se mi vybaví hlavně mapa a na mapě nejvíce zvýrazněné místo - Indie. Indie je jedna z mála zemí, kde patří hinduismus mezi hlavní náboženství. Mimo Indie je to i Bangladéš, Srí Lanka, Nepál a Pákistán. Ale zemí číslo jedna zůstává Indie.

Vlastně ani tak nejde o náboženství. Pod pojmem hinduismus se totiž skrývá více věcí. Je to souborné označení celého komplexu náboženských a filosofických tradic, praktik a zvyklostí. Přesto je všude nazýván náboženstvím, i já se tedy budu držet tohoto označení.

První zmínky jsou z let kolem 3 tisíciletí př.n.l.,a le to se ještě nejednalo přímo o náboženství. Nejprve se začala společnost diferencovat na brahmány = kněží, kšátrii = úředníci, vajšové = řemeslníci a šúdrové = nejchudší vrstva. Až po tomto rozdělení se začalo formovat samo náboženství, kolem 2.tisíciletí př.n.l.

Na počátku byly dvě odlišné vlny - první se opírala o védy a druhá o upanišady.

Pro každé náboženství jsou důležité základy a východiska, proto bych se krátce zmínila o každé vlně.

Starší tradice - z let 1500-1000př.n.l. - se opírá o posvátné knihy védy, což je soubor literárních památek - básně, zpěvy a mýty - které ukazují staroindický život. Hlavní podstatou je nábožensky laděný obsah, který nám dává obraz náboženství starých Indů. Dočte me z nich, že uctívali dva bohy Agnu a Indra. Védské náboženství je ryze pozemské a nástrojem boha je oběť člověka. Jsou zde položeny filosofické základy hinduismu.

Mladší vlna, která přišla po védách, má za základ také literární, náboženské texty. Upanišady obsahují také komentáře k védám. Stejně jako předtím obsahují dva symbolické bohy - Šiva a Višnu. Problémy řeší tzv. přesahovým způsobem. Postata je v tom, že uznávají dva bohy - prvním je Brahma - ten existuje mimo tento svět a mimo člověka. Druhým je Atmán, který je uvnitř každého člověka. Můžeme říci, že na svou dobu to byl počin velmi pokrokový a vyrovnával se současným moderním náboženstvím.

Toto byly dva důležité vývojové stupně hinduismu. Důležitým zlomem v Indii se stalo 3. stol. př.n.l., kdy začal být hinduismus zatlačován buddhismem. Není se čemu divit, byl filosoficky plodnější a hlavně lépe se uplatňoval v politice a sociální situaci. Díky tomuto útlaku mohl filosof Šankara přispět k oživení hinduistické tradice. Kolem roku 800 n.l. přepracoval jeden z klasických směrů hinduismu a učinil z něj hlavní proud hinduismu. Hlavní roli hrála božská trojice, tzv. Trimúrti - Brahma, Višnu a Šiva. Tito bohové představují tři monoteistické směry hinduismu a koncept cyklických změn ve vesmíru. Bohové jsou si navzájem rovni, protože představují jednu svrchovanou božskou bytost, která tvoří, řídí a ničí vesmíry.

Jedním z monoteistického směru moderního hinduismus je brahmanismus, podle uctívání boha Brahma. Původně to byla ještě předforma hinduismu. V té době byly sepsány bráhmany a upanišady, společnost se rozdělila na kasty a byla vypracována obětní věda. V tomto období se už nevracelo k védám a jejich představám o bozích. Začalo se praktikovat nové vědecko-filosofické řešení problémů. Nejprve se hledal nositel všeho živého, přes různé teorie se dostalo k tomu, že nositel je vždy jiný prvek - voda, oheň apod. Ústředními pojmy se staly Bráhman a Átman. Bráhman, proniká a nosí celý vesmír, se projevuje ve svatých spisech - tzv. bráhmanech, které mají za opatrovníky kněží nebo bráhmany (lidé, kteří znají bráhmany-knihy). Brahma bylo povýšeno na nejvyšší princip. Stoupenci tohoto směru dále vyvinuli učení o reinkarnaci a o karmanu.

Dalším směrem se stal višnuismus a uctívání boha Višnu jako nejvyššího kosmického principu. Vznik tohoto kultu se datuje do dob, kdy vznikly eposy - Mahábharáta a Rámájana. V té době byl za boha Višnu považován i panovník Indie, byl nazýván „nejvyšším stoupencem Višnua“. Bůh Višnu měl i své avatáry, bytost do které se vtělil při své reinkarnaci, mezi nejhlavnější patří Kršna a Ráma (obě formy vytvořily ve višnuismu vlastní kulty). Višnuisté vyznačují kult bhakti, neboli dokonalého odevzdání se bohu.

Posledním ze tří směrů je šivaismus. Vznikl pravděpodobně současně s višnuismem. Už podle názvu je jasné, kterého boha uctívají - Šivu jako stvořitele a udržovatele vesmíru. Příslušníci šivaismu jsou důraznými protivníky buddhismu. Filosofové Kumárila a Šankara dokonce jezdili po celé Indii a snažili se získat krále a knížata na svou stranu, tedy proti buddhismu. V období mezi 9. a 10.století se vyvinuly 4 šivaistické sekty, každá měla svou písemnou tradici a oblast působení. Všechny jeho sekty jsou teistické - připouštějí osobního boha a zároveň monistické - božství považují za poslední realitu.

A nazpět k celému hinduismu. Náboženství je to dost složité, nejen v rozdělení na různé směry, ale i na pochopení celé víry. Myslím si, že kdo se do tohoto náboženství nenarodí nemá moc velké šance na pochopení a na to aby se mu zcela oddal. Ale na druhou stranu existují i mírnější formy hinduismu, které se šíří po světě. Jsou lehčí a nemají tolik striktních pravidel. Jsem ateista a je pro mě složité pochopit jakékoliv náboženství, nejen východní, ale třeba i křesťanství nebo židovství. Nikdy jsem ani nepřemýšlela o tom, jestli existuje něco víc než je člověk. Pokud někdo věří v jakéhokoliv boha a vyznává jakékoli náboženství, je to povětšinou jen jeho svobodná volba, proto za to nikoho ani neodsuzuji a nesoudím.

Radka Žaludová

SHRNUTÍ CIZOJAZYČNÉHO ČLÁNKU

Článek o sekularismu v Indii, byl napsán jako zvláštní příloha v časopise Religion in the News. Byl sice publikován už roku 2006, ale myslím si, že to mu na aktuálnosti neubírá.

A o čem vlastně je?

Začnu tím, co v článku není a to je vysvětlení pojmu sekularismus. Lidé pohybující se v oblasti náboženství toto slovo jistě znají, ale pro nás laiky a ateisty nemusí být jeho význam známý. Sekularismus je odvozen od slova sekularizace, což je zesvětštění, neboli potlačování vlivu náboženství. Konkrétně se jedná buď o vyvlastňování majetku církve nebo postupné mizení náboženství a jeho vlivu z veřejného prostoru - tzn.ztráta politického vlivu a pokles věřících ve společnosti.

Článek nás informuje o důsledcích sekularismu a jeho významu. V Indii slovo sekularismus nebývá ale užíváno zcela přesně jako v zemích západních, tzn. ve smyslu ateismu. Indická filosofie, která má základy v hindských Písmech svatých - Upanishad, zakládá na úctě ke všem náboženstvím. Je to možné díky tomu,že nikdy tato země nebyla monoteistická. Už od přírody, ještě před příchodem křesťanství a islámu, je polyteistická.

Indie patří k zemím, kde přísné rozdělení do kast hraje velkou roli v záležitostech nejen sociálních, ale i kulturních a náboženských. Dokud platil lenní systém, nebyly zde žádné náboženské konflikty a neexistovala ani konkurence mezi jednotlivými náboženstvími.

V 19.století, po příchodu britské vlády se země změnila. Začaly se zviditelňovat rozdíly mezi Hindy a Muslimy. A pokud se dostali Muslimové k vládě, chovali se k Hindům jako tyrané.

V roce 1885 byl vytvořen Indický národní kongres, který měl přijmout sekularismus za základ listin, samozřejmě s ohledem na polyteistický charakter země. Indie nemohla směřovat k vytvoření tzv. Hind Rashtra (hindský stát), protože hinduismus nebylo jediné náboženství zastoupené v zemi. Před rokem 1947, kdy se Indie rozdělila, zde bylo asi 25% obyvatel Muslimů, další náboženství bylo zastoupeno jen menšinami - jednalo se o křesťanství, buddhismus, sikh apod. A dalším problémem se staly lidé nižší kasty, kteří nechtěli přijmout hinduismus a na protest přijali buddhismus.

Po rozdělení země zůstala většina Muslimů v Indii, proto vůdci jako Ghándí a Nehru upřednostňovali ponechat Indii světskou zemí, tedy že Indie nebude mít žádné náboženství. Lidé budou volní a mohou si vybrat víru jakou chtějí - podle narození nebo podle svého výběru. Indie zůstala politicky světská, ale její lid byl hluboce náboženský.

Indický sekularismus znamená rovnou úctu ke všem náboženstvím a kulturám a hlavně žádné zasahování náboženství do vládních záležitostí. Dále neexistuje diskriminace na základě kasty, víry, pohlaví nebo třídy. Stejně tak mají všichni občané stejné hlasovací právo, bez ohledu na pohlaví, víru nebo kastu.

I tak v Indii přetrvávají politické nátlaky a rozbroje, které se zaměřují na rozšíření rozdílů mezi jednotlivými náboženstvími.

Religion in the News, Winter 2006, Vol.8, No.3, by Asghar Ali Engineer

Radka Žaludová

ESEJ

Když jsme se měli rozhodovat, jaké téma si na tuto práci zvolíme, vybrala jsem si buddhismus, protože mě toto náboženství velmi zajímá. Buddhismus patří mezi pět nejrozšířenějších náboženství na světě, ale od těch ostatních čtyř (křesťanství, judaismus, hinduismus, islám) se liší jednou, pro mě velmi zásadní věcí – průvodcem a středem cesty ke spasení není Bůh či nějaké jiné božstvo, ale sám člověk. Podle mého názoru nabízí buddhismus dnešnímu modernímu životu mnoho výhod. Novodobé výklady Buddhova života a učení ukazují jeho humanitní a racionální přístup k problémům lidského utrpení. Buddhovo učení také řeší i některé současné sociální a etické problémy, stejně jako problémy životního prostředí. V tomto učení lze nalézt řešení mnohých otázek i problémů současnosti. Buddhisté tvrdí, že jejich náboženství se může stát dobrou základnou pro opravdu demokratickou společnost a dokonce i pro světový mír. Buddhistický důraz na moudrost a soucit představuje vysoké ideály pro každou společnost. Ať už se to týká člověka, který vede nábožný nebo bezbožný život, Buddhova nauka ho podněcuje k zamyšlení a k tomu, aby žil záslužným životem, ve kterém bude žít s ohledem na ostatní.

Nyní bych krátce shrnula základní podstatu buddhismu a život jeho zakladatele. Buddha se narodil někdy kolem roku 560 př. Kr. jako syn vládce v Kapilavastu, hlavním městě země ležící na jižním úpatí Himaláje. Tento král se jmenoval Šuddhádhana, byl z rodu Šákju a jeho příjmení znělo Gautama. Jeho syn byl pojmenován Siddhártha, což znamená „Ten, který dosáhl cíle“. Jméno Buddha (probuzený), používal sám od doby, co dosáhl probuzení. Tomu předcházelo to, že královští strážci bděli nad jeho kočárem a odstraňovali mu z cesty všechno nepříjemné a znepokojivé. Když se však jednou Buddha vezl do zahrad, spatřil třesoucího se starce. Na druhé vyjížďce uviděl nemocného a na třetí spatřil rozkládající se mrtvolu. Zmocnila se ho hluboká nespokojenost a odpor k prostředí, ve kterém doposavad žil. Rozhodl se vzdát veškerého majetku i práva na vladařský trůn, v noci opustil svou manželku i s nedávno narozeným synem a vydal se, jako asketa hledajíc spasení, do samoty. Usídlil se v cizí zemi, kde se oddal nejpřísnější askezi a soustředění. Toto vykonával s takovou horlivostí, že zhubl a vypadaly mu všechny vlasy. Později poznal, že toto není cesta k pravému poznání, usadil se do stínu stromu a čekal, dokud nenabude poznání, po kterém tak toužil. Stalo se, že v nadlidském vidění spatřil věčný koloběh, v němž se všechny bytosti rodí, umírají a znovu rodí. Ptal se sám sebe, proč se proud utrpení stále znovu objevuje v ustavičném znovuzrozování. Po několikatýdenním přemýšlení mu vytanula jednoduchá formule o čtyřech ušlechtilých pravdách“, která se stala základem celého jeho učení. Takto se Siddhárta po sedmiletém hledání stal Buddhou. Tyto čtyři ušlechtilé pravdy jsou:

1. Na tomto světě je všechno samá strast: narození je strastné, nemoc, stárnutí i smrt je strastná, jakož i styk s nelibým, odloučení od libého, nedosažení žádaného, dosažení nežádaného a také patero lnutí k bytí, to všechno je strastné.

2. Příčinou strastí je “žízeň”, totiž chtivost, tužby, choutky, to vede ke stálému znovuzrozování.

3. Potlačí-li se žízeň, ustanou strasti, neboť není příčiny k jejich vzniku.

4. K potlačení žízně a tím k odstranění strastí vede osmidílná stezka: stezka pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění.

Až do své smrti v osmdesátém roce svého života žil Buddha životem putujícího kazatele, učitele a pomocníka lidí. Prošel celou severovýchodní Indií, shromaždoval kolem sebe žáky a stoupence a sláva jeho moudrosti se šířila do daleka.

Dnes praktikuje buddhismus přibližně 300-500 milionů lidí na zeměkouli. Buddhismus je čtvrté nejrozšířenější náboženství na světě. Toto náboženství, má však mnohem větší vliv, než ukazuje počet jeho přívrženců. Od doby zhruba před 25000 lety, kdy vyhlásil Siddharta Gautama zvaný Buddha své prosté učení, se buddhismus ze své vlasti Indie rozšířil po celé Asii. Mimo Indie významně ovlivnil Čínu, Japonsko, Koreu, Thajsko, Tibet a jiné asijské země a jejich národy. Dnes je buddhismus většinovým náboženstvím v Japonsku, Tibetu, Laosu, Myanmaru (dřívější Barma), Srí Lance, Singapuru, Tchaj-wanu, Thajsku, Kambodže a Vietnamu. Přestože Čína, nejlidnatější stát světa, je oficiálně ateistická, vyznává buddhismus velmi početná část jejího obyvatelstva. A další miliony Číňanů, i když to nejsou buddhisté, jsou buddhistickou kulturou značně ovlivněni. Buddhismus však není omezen pouze na Asii. V minulém století získal obdivovatele a přívržence v Evropě a USA. Například většina obyvatel Havaje jsou buddhisté. Všechny země, do nichž vliv buddhismu pronikl, byly obohaceny v kultuře i ve výtvarném umění. Buddhova zobrazení se představují jako drobné figurky, ohromné sochy a nesčetná jiná výtvarná díla různých stylů po celé Asii. Příběhy z Buddhova života jsou v asijském umění stejně významné jako učení a život Ježíše Krista v umění Evropy. A myslím si, že kdyby se lidé buddhismem zabývali více, mohlo by jim to být v životě velmi prospěšné v bližším poznávání sama sebe.

Erika Mondlová

SHRNUTÍ CIZOJAZYČNÉHO ODBORNÉHO ČLÁNKU

Tento článek je z amerického časopisu Journal of Global Buddhism, z roku 2004 a jeho cílem je zjistit, kolik se ve Velké Británii pohybuje obyvatel vyznávajících náboženství zvané buddhismus.

Nejprve se několik lidí, kteří se snaží určit konkrétnější počet buddhistů ve Velké Británii, pře o to kdo lépe určí číslo blížící se pravdě. Nejsou si jisti, zda počty buddhistů různých skupin jsou regulérní, protože není známo, kolik příležitostných stoupenců se v těchto skupinách nalézá. Při sčítání lidu v roce 2001 se zdá, že bude konečně známa odpověď. Výsledky ukázaly, že by celkově mělo být ve Velké Británii 152 000 buddhistů. Tyto výsledky však také nemusí být určující, protože není známo, kolik lidí z dotazovaných uvedlo zcela pravdivě svou náboženskou orientaci. V článku je také několik tabulek, ve kterých si můžete blíže prohlédnout, kolik bylo spočítáno buddhistů v určitých etnických skupinách, jako jsou například běloši, asiaté, černoši, Číňané, míšenci. V tabulce je vidět také celkový součet buddhistů v Anglii a Walesu. Podle tohoto souhrnu by ve Velké Británii mělo být asi 60 000 bělochů, 35 000 Číňanů, skoro 15 000 asiatů, asi 5 000 obyvatel patřilo míšencům a méně než 2 000 černochům. Dále bylo zjištěno, že dalších 35 000 buddhistů patřilo mezi ostatní etnické skupiny. Ačkoli téměř 12 000 dotazovaných buddhistů se určilo jako „další Asiat“, zdá se to jako dost nízké číslo pro celé Thajsko, Srí Lanku a Barmu, odkud tito buddhističtí obyvatele Británie pocházejí. Velká část výzkumu buddhismu v Británii byla zaostřována také na ty, kteří byli označeni jako „bílí buddhisté“. Ale ať už byli tito britští buddhisté jakékoli národnosti, je jisté, že ve Velké Británii je více než 60 000 Evropanů vyznávajících buddhismus. Ve Velké Británii lze mluvit o třech velkých buddhistických skupinách. Jejich názvy jsou the Friends of the Western Buddhist Order (FWBO), Soka Gakkai (SGI) a the New Kadampa Tradition (NKT). Tyto skupiny byly často kritizovány za odcizování se od buddhistické tradice. Každá z těchto skupin tvrdí, že počet jejich členů se pohybuje mezi 3 000 – 5 000. Tyto buddhistické skupiny jsou v Británii největší a asi nejvýznamnější. Nachází se zde také mnoho dalších, menších skupin. Každá z nich má v průměru kolem 60 členů. Závěrem lze říci, že většina buddhistů ve velké Británii nemá kontakt s žádnou buddhistickou skupinou. Můžeme zjistit, kolik je zhruba v této zemi buddhistů, ale už hůře se dozvíme, kteří z nich praktikují buddhismus například Zenový či tibetský. Dokud nebudou všichni buddhisté regulérními členy skupin, nebude možno s jistotou určit jakékoliv konkrétnější číslo.

Journal of Global Buddhism, Buddhism and Ethnicity in Britain: The 2001 Census Data, Robert Bluck, 2004, vol. 5, p. 90

Erika Mondlová

SHRNUTÍ ČESKY PSANÉHO ODBORNÉHO ČLÁNKU

Tento článek vyšel v časopise Dingir v roce 1998, zabývá se vznikem a historií buddhismu a jeho rozšiřováním v našich zemích.

Konkrétní počátky buddhismu jsou spojovány s Gautamou zvaným Buddha (Probuzený). O přesných časových údajích sice shoda není, ale je známo, že Buddha žil někdy v 6. stol. př. Kr. Podle ustálené legendy s historickými kořeny se měl Buddha narodit někde na severu indického poloostrova. Jednou, již jako mladý dospělý muž, opustil palác a za jeho hranicemi poznal různé formy utrpení, o kterých do té doby neměl tušení. Na základě toho se rozhodl hledat pro sebe i pro jiné bytosti cestu z koloběhu životů, která je zároveň koloběhem strasti. Hinduističtí asketové mu ukázali cestu, ale ta ho k jeho vytouženému cíli nedovedla. Postupoval tedy vlastní cestou, která bývá označována za umírněnou či střední, a dospěl k probuzení. Všem, kteří byli ochotni ho poslouchat, sděloval své poznání. Tak kolem sebe vytvořil okruh žáků, kteří se všeho vzdali, aby dospěli k cíli. Toto společenství se nazývá Sangha. Nauka a praxe, jež Buddha lidstvu přinesl, se v buddhismu označuje výrazem Dharma (zákon, řád). Když Buddha zemřel, předávali mniši jeho nauky ústně a scházeli se na koncilech, kde si nauky společně opakovali. První písemné památky jsou datovány do 3. stol. př. Kr. později vznikly podrobnější texty v jazyce pálí, které jsou označovány jako pálijský kánon. Dnešní jižní buddhismus se drží pálijského kánonu, a je rozšířen především na Srí Lance, Laosu, Barmě, Kombodži, Vietnamu a v Thajsku. V Thajsku je tento druh buddhismu státním náboženstvím. Společný základ všech buddhistických škol tvoří Čtyři vznešené pravdy. Jde v nich o to, že celý život je prostoupen strastí a její příčinou je touha po věcech. Musíme se zbavit touhy po věcech, k čemuž vede Osmidílná vznešená cesta, a poté dosáhneme probuzení. Věci na tomto světě jsou proměnlivé a člověk musí projít dlouhou cestou meditace a zklidnění mysli, aby dosáhl nirvány. Pozornost buddhismu je zcela věnována člověku (nikoli Bohu, jako tomu je u ostatních náboženství) a tomu, co tvoří jeho svět a bezprostředně ho obklopuje. Dalo by se tedy říct, že buddhismus je neteistickým náboženstvím.

První pokusy Evropanů porozumět některým hodnotám mimokřesťanského světa lze zaznamenat u osvícenců, kteří se seznamovali především s konfucianismem a buddhismem. První vážný pokus zdomácnit orientální náboženské a filosofické podněty představuje německý filosof Arthur Schopenhauer. Pozdější studie Martina Baumanna v letech 1975-1991 o buddhismu v zemích západní civilizace ukazuje, že zájem o buddhismus narůstá. V roce 1975 bylo v Německu 37 buddhistických center a na začátku devadesátých let těchto center bylo již 210. V západním světě jsou nejpopulárnější buddhistické školy Zenu, Rinzai a Soto.

Zakladatelem české religionistiky je Otakar Pertold, který i při výkladu obecných religionistických témat volí příklady z buddhismu. V České Republice se nachází buddhistická centra, která jsou v jiných zemích také známa jako mnišské komunity. V těchto centrech jsou hlavní náplní meditace, diskuse, studium písem, prezentace buddhistické kultury a vydávání knih a časopisů. U nás splňuje tyto aktivity Buddhistická společnost, která uvádí asi 200 členů. Buddhismus u nás i v ostatních západních zemích zůstává záležitostí pouze malého množství lidí a nemá zatím tendenci stát se masovým náboženstvím. Je však otázkou času, kdy budou křesťanství a buddhismus souměřitelné.

Odilo Ivan Štampach, Dingr 1998, č. 4

Erika Mondlová

RECENZE

JONN MUMFORD (Svámí Ánandakapila Sarasvatí)

SMRT - KONEC, ANEBO POČÁTEK?

Samotný název knihy nám ukazuje, o co v ní jde. Smrt je konec života? Nebo je počátek něčeho nového? Kniha je o tom, jak správně nakládat s životem a tím zvládnout přechod ke smrti. Naučit by nás to měla správná hinduistická meditace, kterou si můžeme s knihou procvičit.

V úvodu knihy popisuje autor záměr vzniku této knihy - vyprovokovat a podnítit naše myšlení. Dále se zde zmiňuje o lidech, kteří jej ovlivnili. Druhá polovina úvodu popisuje, jak s knihou zacházet, abychom z ní měli užitek.

Kniha je rozdělena do 7 kapitol, každá z nich se zabývá něčím jiným a zároveň je rozdělena na několik podkapitol. Každá velká kapitola končí „Alchymickou laboratoří“, kde se dozvíme, jak nejlépe uplatnit získané poznatky. Za touto částí pak následují meditativní cvičení.

První kapitola - Smrt z mnoha pohledů. Kapitola zabývající se smrtí obecně, uvědomíme si, že se smrt netýká jen ostatních, ale i nás. Pomocí meditace o smrti, paralelně s písní Jima Morrisona, se dostáváme k jednomu z mnoha významu smrti.

Druhá kapitola - Jak smrt vidí medicína. Už název kapitoly napovídá, o co se zde jedná. Krátký přehled nám ukáže, jak byla smrt prokazována v 19.a počátkem 20.století. Později, až dodnes, se začala smrt dělit na klinickou a biologickou.

Třetí kapitola - Smrt a vědomí. Tato kapitola je trochu obsáhlejší než dvě předešlé. Nejprve jsme seznámeni s člověkem, jak jej vidí na Západě a jak na Východě. Západ považuje člověka za tělo, které ovládá mysl. Proti tomu Východ zastává zcela opačné stanovisko - je mysl, která se zmocnila těla. Proto věří, že vědomí přežívá smrt. Autor se na celou věc dívá z pohledu vědeckého. A pokládá si otázku - Jaké znaky a charakteristiky určují, že je něco živé? A nakonec je zde i trochu biologie - mozek, jeho rozdělení a jaká část má jakou funkci.

Čtvrtá kapitola - Je člověk tělo, nebo mozek?. Navazuje na předchozí kapitolu, protože se zde podrobněji rozebírá - Čím je člověk? Má pravdu východní filosofie nebo západní věda? V této kapitole autor vypravuje 6 příhod, které se staly a které více souhlasí s Východem.

Pátá kapitola - Pět těl. Podle hinduismu se jednotlivé bytosti skládají z několika těl. Každé má svůj vztah k dalším a je samo o sobě nějak specifické. Pokud člověk zemře pak to znamená, že se postupně jedno tělo odděluje od druhého, proto je možné, že kolem umírajícího mohou být vidět světýlka, aury a jiné světelné úkazy.

Šestá kapitola - Možnosti při smrti. Existuje několik možností, které se mohou stát, když člověk umírá:

připoutání k zemi

posedlost

uvěznění v astrálním těle

přehrávání okamžiků

reinkarnace

svoboda

Tyto možnosti jsou v této kapitole rozebrány a je popsáno, jak k nim dochází, jaké tělo je za ně zodpovědné a k některým je připojen i krátký příběh.

Sedmá kapitola - Život a smrt: dvě strany jedné mince. Poslední kapitola. Dává souhrn předešlých kapitol. Je zde napsáno zajímavé heslo - Jak v životě, tak ve smrti. Znamená to, že jak se chováme v životě, tak bude vypadat i naše smrt. Hlavní vlastností, kterou bychom měli mít je víra - víra v cokoliv, protože pokud v něco budeme věřit, tak se tak opravdu stane.

Za poslední kapitolou jsou napsány ještě dva dodatky. Oba se týkají Teosofické společnosti v Austrálii - v prvním jsou citáty různých významných lidí a ve druhém je přímo o Teosofické společnosti. Další částí knihy je, pro pochopení některých pojmů velmi důležitý, slovník a hned za ním rejstřík a obsah celé knihy.

Při pročítáni knihy je zřejmé, že autor věří v něco po smrti a že je velmi ovlivněn hinduismem. Ale na druhou stranu nijak násilně ho čtenáři nevnucuje, spíše se ho snaží přesvědčit různými pravdivými příběhy, které vkládá mezi své poznatky. Jak sám autor napsal každá kapitola je rozvržena tak, aby její pochopení a procvičení zabralo asi týden. Tedy po 7 týdnech bychom měli správně chápat úlohu života a smrti a také se naučit správné hinduistické meditační technice.

MUMFORD JONN (Svámí Ánandakapila Sarasvatí). SMRT - KONEC, ANEBO POČÁTEK?. 1.vyd., Praha: Ivo Železný, 1999. 129s. ISBN 80-240-1094-1

Radka Žaludová

RECENZE NA ČESKY PSANOU ODBORNOU KNIHU

NÁBOŽENSKÉ MOTIVY V ASIJSKÉM UMĚNÍ

Obyvatele všech kontinentů od pradávna provázejí mytologické a náboženské představy, které v mnoha případech tvoří ústřední bod celého jejich života a hlavní cíl jejich snažení. Náboženské myšlení ovlivňuje i dnes činnost celých národů, byť ne už v tak velkém měřítku jako tomu bylo dřív. Tento sborník se zabývá některými případy náboženské reflexe u starých asijských civilizací. Texty zasahují až k neolitickým archeologickým nálezům z Předního východu. Zabývají se také reflexí islámského umění v architektuře zahrad či náboženských staveb. Jedna stať je věnována hinduistické reminiscenci v životě současné indické rodiny. Některé texty v této knize se zabývají buddhismem a vlivem hinduismu a indické formy buddhismu na umění a kulturu jednoho z historických vietnamských států. Tímto sborníkem chtějí autoři přispět k poznání a pochopení tradičního i současného myšlení největších asijských národů. Nyní se podíváme blíže na některé problematiky, které jsou v této knize zmiňovány.

Jelikož se v této práci zabývám především buddhismem, rozhodla jsem se pro bližší rozebrání kapitoly o náboženské determinaci čamského umění ve Vietnamu. Čamská říše zaujímala přibližně oblast střední a jižní části dnešního Vietnamu. Toto území fungovalo jako křižovatka dvou základních asijských civilizačních proudů, indického a čínského. Čamové vytvořili v průběhu svého historického vývoje vlastní kulturní hodnoty, které se projevovaly zejména v v sochařství a architektuře. Tato dvě umělecká odvětví byla neodmyslitelně spjata s náboženským životem Čamů. Toto náboženství mělo svůj původ v indických vzorech, které se do Čampy dostaly s kulturním proudem z Indie, což se týká hlavně hinduismu a buddhismu. Islám pronikl do Čampy později a nepodílel se výrazným způsobem na tvorbě tehdejších umělců.

Prvním náboženstvím, které se do Čampy dostalo asi ve 2. stol. n. l., byl hinduismus. V hinduismu nejvyšší božskou trojici tvoří bohové Brahma (Stvořitel), Višnu (Udržovatel) a Šiva (Ničitel), jehož kult byl u Čamů rozvinut nejvíce. Višnu byl druhým nejvíce uctívaným božstvem a byl považován za dobrého vládce nad lidskými osudy. Brahma byl nejméně uctívaný a nebyla mu přímo zasvěcena žádná svatyně. Dalším velice rozšířeným náboženstvím v Čampě byl buddhismus. Celkové rozšiřování buddhismu po celém Vietnamu probíhalo především prostřednictvím obchodních cest. Buddhismus byl po období značného rozkvětu v Čampě v průběhu času téměř úplně vytlačen islámem. Toto učení s sebou přinesli arabští obchodníci, kteří zakládali kolonie poblíž námořních cest. Islám se v Čampě rozšířil v 11. století, ale největšího rozmachu se dočkal až ve století 15. a 16.

Dále bych se chtěla zabývat odrazy náboženských motivů v islámské architektuře. Islámský svět se rozkládá na území od Maroka po Indonésii. Na tomto rozsáhlém území vznikla jedinečná kultura, na které se podíleli společně Turci, Peršané, Arabové, Mongolové, Indové a řada dalších národů, které se lišily rasou i jazykem a které žily v oblastech s odlišným klimatem a s různými přírodními podmínkami. Na prvním místě pro ně bylo vědomí, že jsou muslimové. Vše, co člověk vytvořil, má vedle funkčních a estetických prvků také skrytý smysl. Jako příklad si pro lepší pochopení můžeme uvést mešitu. Mešita má být místem, na kterém člověk, který se pohybuje horkým a prašným prostředím nalezne vodu, stín a odpočinek před pražícím sluncem. Každá mešita proto musí mít zastřešenou část, kašnu a koberec určený k odpočinku. Půdorys ve tvaru čtverce nebo obdélníku představuje blahobyt a také čtyři světové strany. Mešita má většinou čtyři vchody, aby věřící mohli vejít z kterékoli světové strany, pokud toto není možné, vchod je pouze jeden, tak jako bůh je jediný. Otevřené nádvoří symbolizuje přímé spojení člověka a nebes. Muslimové přisuzovali jistý význam i barvám. Například zelená znamenala ráj, modrá vodu a nebesa, černá noc a sílu, žlutá písek, bílá čistotu a červená krev, hojnost, blahobyt a oheň. V islámu je charakteristické využití ornamentu a kaligrafie, které bývají spojené s myšlenkou jedinečnosti a univerzálnosti Boží. Čtverec symbolizoval blahobyt a světové strany, trojúhelník poznání a vědu, kruh člověka a jeho vztah k Bohu. Originálním přínosem byly dva čtverce vložené do sebe – osmiúhelník. Ten byl často používán v architektuře, oblíbené bylo i zobrazení jeho násobků, například šestnáctiúhelník. Nejčastěji zobrazované motivy hlavně na nábytku byly pěticípá a Davidova šesticípá hvězda. Kosodélník zobrazoval oko, které je ochráncem člověka před neštěstím. Každý muslim musí vyznávat pouze jediného boha a pětkrát denně se modlit, dodržovat půst v měsíci ramadánu, dávat almužnu a alespoň jednou v životě vykonat pouť do Mekky.

Tato kniha se zabývá také například náboženskými motivy v mongolských ornamentech. V mongolském lidovém umění zaujímá ornament velmi důležitou roli a můžeme se s ním setkat téměř všude. Mongolská ornamentika je velmi zajímavá svými tvary a vyznačuje se bohatstvím symboliky a barevností své kompozice. Podle lidových tradic měl ornament magický význam. Mongolské ornamenty se dělí na zoomorfní, geometrické, rostlinné a teratologické, které zobrazovali živelné síly přírody. Nejznámější jsou ornamenty geometrické. Z hlediska vývoje mongolského ornamentu rozlišujeme dvě období – předbuddhistické a buddhistické. Do první kategorie patří například svastika chas tamga, kultovní znamení v podobě obráceného hákového kříže, které je zobrazováno na řadě uměleckých předmětů. V tibetském předbuddhistickém náboženství znamená svastika mystický kříž, který vznikl původně ze slunečního disku a byl spojen se solárním kultem. Ornamenty s buddhistickými motivy v mongolském umění tvoří zvláštní skupinu a vyskytují se hlavně v buddhistickém umění. Nejuznávanějším buddhistickým motivem v mongolském dekorativním umění je očir, neboli vadžra – hromoklín (symbol moci a osvícení). Spolu s dalšími motivy (ryby, buben, lastura…) se vyskytuje na různých kožených a dřevěných předmětech, na výšivkách nebo na hedvábí. Tyto symboly jsou také často zobrazovány na šperkách, skříňkách a různých drobných předmětech. V dnešním Mongolsku je vadžra používána jako dekor s magickým významem při výrobě šperků a prstenů. Na předmětech denní potřeby se často vyskytuje motiv lotosového květu – symbol čistoty Buddhova učení. Čínské symboly pronikly do Mongolska především prostřednictvím buddhistického učení. Symboly jin a jang vytvářejí rovnováhu ve vesmíru a znamenají spojení dvou protikladů – světlého a tmavého, mužského a ženského prvku. Tento symbol, složený ze dvou k sobě stočených ryb, se stal součástí mongolského státního znaku sojombo. Každý prvek tohoto znaku má svůj hluboký význam. Znak sojombo se stal přesvědčivým symbolem nezávislosti a svobody mongolského národa.

V neposlední řadě bych se chtěla zmínit například o kapitolách Zahrada jako obraz muslimského ráje nebo Manuův zákoník rodina a moderní hindská próza. Tuto knihu bych velice doporučila a myslím si, že by při studiu asijských náboženství mohla být velikým přínosem.

NÁBOŽENSKÉ MOTIVY V ASIJSKÉM UMĚNÍ,
VYDALA ČESKÁ ORIENTALISTICKÁ SPOLEČNOST, 1999

Erika Mondlová

SHRNUTÍ KNIHY

Základy asijských náboženství 2. díl

Tato publikace se zabývá nejen taoismem, ale též konfucianismem, neokonfucianismem v Koreji, šintoismem a islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Autoři každé kapitoly jsou jiní. Konkrétně kapitolu Taoismus napsal Vladimír Ando.



První kapitola se zabývá taoismem samotným, co vlastně je taoismus, někomu se vybaví čínská filosofie, jiným čínské náboženství a obojí je částečně pravda, neboť tato čínská duchovní tradice nabyla od svého počátku různých podob. A v prvé řadě si musíme uvědomit, že nelze pojednávat o jediném taoismu. Základním poznatkem jsou rozvahy o tao, můžeme jej charakterizovat jako věčným, neproniknutelně tajemným. Je též nazýváno ,,velkou prázdnotou“ (tchaj-sü) a ,,nebytím“ (wu), nelze ho nikterak chápat ani vnímat, ale přesto vším prostupuje. Tao nemá žádnou vůli na svět. Tao nemá žádný vztah vůči světu. Působí ,,nekonáním“ (wu-wej). Působí pouze vlastní tajuplnou přirozeností.
V náboženském taoismu můžeme vysledovat dva hlavní proudy. Jižní sekty navazují na první taoistické sekty z 2. století. Zde převažují praktiky liturgie, rituály a ceremoniály, využívají amulety a talismany. Severní školy – tedy druhý směr upřednostňují spíše meditační techniky, prostotu a neokázalost a soustředí se k nejstarším taoistickým tradicím.
,,Taoismus nevnucuje věřícím dogmata, nenutí je vyznávat se z víry ani jim nebrání se současně hlásit k jinému věrovyznání. Pouze doporučuje a nabízí návody, jak postupovat na cestě k sebezdokonalování.“

Celá kapitola 2 se zabývá vznikem taoismu. Jednotlivé podkapitoly nám přibližují vývoj v jednotlivých historických etapách. Taoismus do 3. stol. př. n. l., zde je nutno rozlišovat mezi raným filosofickým a náboženským taoismem. Neboť nevíme za jakých historických okolností toto učení vznikalo a ani nevíme, kdo byli jeho zakladatelé. Dodnes přetrvává představa, že zakladatelem byl Lao´c, to je však informace zavádějící a vůbec neodpovídá skutečnosti. Sami taoisté kořeny své nauky vidí v minulosti a nevztahují ji ke konkrétní osobě.
Celkově jméno myslitele Lao´c je spojováno se vznikem filosofické školy, která měla vzniknout o 2 století později, tedy v 6. stol. př. n. l. a působily v posledních třech stoletích dynastie Čou. A právě někdy v tomto období měl žít Lao´c. V díle velkého čínského historika S´-ma Čchiena nalezneme jeho krátký (údajný) životopis, kde se pojednává, že Lao´c se jmenoval Li Er a působil jako archivář na dvoře čounského krále. Avšak nespokojen s poměry v zemi ke konci svého života odešel neznámo kam, někam na západ. Než odešel byl v něm poznán skrytý mudrc a mistr taoistických nauk, byl proto žádán, aby své učení sepsala zanechal příštím pokolení. Mimo filosofických koncepcí byly zde nalezeny i rady vládcům, jak spravovat zemi a odsuzoval vykořisťování a vedení válek ze zištných důvodů. Období po odchodu Lao´c bylo období společensky velmi neklidným, ale zároveň obdobím velkého rozmachu čínské filosofie a vzniku mnoha filosofických škol.
Zřejmě prvním historickým taoistou je považován Čuang-c´. Pouze o něm víme, že zastával funkci na menším úřadě, byl ženatý. Nabídky složit u královského dvora měl, avšak je odmítal, žil tedy nuzně, ale svobodně. Byl kritikem konfucianismu a zastával taoistickou ideu wu-wej (ne-konání) – jako základ životního postoje. Čuang´c podává své myšlenky barvitým způsobem a s humorem až s ironií, jsou tedy pochopitelnější až přitažlivější pro širší okruh lidí. Narozdíl od díla Lao´c Teo-te-t´ing.
Taoismus v období Chan: vládcové jednotlivá učení nepronásledovali, spíše je umně využívali. Za státní náboženství si zvolili konfucianismus – nejlépe vyhovoval potřebám nové doby. A tak se Konfucius (zakladatel konfucianismu) stal stejně jako Lao´c světcem. Princ Liou An (vnuk zakladatele dynastie Chan) shromáždil kolem sebe skupinu učenců a taoistických alchymistů. Výsledkem jejich debat je dílo Chuajnan-c´. Obsahuje jak taoistické, tak konfuciánské a další filosofické koncepce.
Po pádu chanské dynastie se Čína rozpadla na tři království – Wej (sever)
Šu (západ)
Wu (jihovýchod)
Severní území bylo zprvu ovládáno nomádskými kmeny a právě tito kočovníci zcela převzali životní způsob Číňanů, včetně administrativního aparátu či přepychu panovnického dvora. Působil zde taoistický mistr Kchou Čchien-č, který implementoval do taoismu etické principy konfucianismu. V roce 417 přišel s prohlášením, že se mu zjevil pravnuk Lao-c´a. Že prý mu daroval posvátné texty, které Kchou daroval wejskému císaři, a dále mu přikázal aby pomohl vládci zavést v říši ,,nejvyšší mír“. Postupně se mu podařilo získat si přízeň wejského císaře natolik, že taoismus byl v roce 440 uznán státním náboženstvím a císař si změnil titul na ,,pravý vládce nejvyššího míru“.

Nejvýznamnější osobou jižních a severních dynastií se stal Tchao Chung-ťing. Žil v letech 456-536. Už v dětství byl mimořádně nadaný. Jako dvacetiletý se stal učitelem u panovnického dvora, avšak v šestatřiceti se vzdal postavení a odešel do hor Mao-šan, kde se stal zakladatelem maošanské školy. Pozdvihoval důležitost sekty Svrchované čistoty, která se stala v dalším vývoji jednou z nejdůležitějších taoistických sekt. Dále napsal první teogonické dílo v dějinách taoismu, v němž rozdělil taoistický panteon do sedmi hodnostních stupňů.

Religiózní taoismus na severu i jihu procházel mezi 3. a 6. stoletím reformami a v obou částech země se stal oficiálním náboženstvím. Z původně spíše lidové víry se přesunul do pozice náboženství vyšších vrstev. Taoismus se stal součástí státních zkoušek, jimiž byli vybíráni adepti na různých funkcí ve státní správě. Nejvyšším podporovatel taoismu v letech 712 – 756 byl císař Süan-cung.

Taoismus v moderní době: v roce 1911 padlo císařství a byla vyhlášena republika. Ta se vyznačovala probíhajícími boji o uchopení centrální moci. Pro taoismus nebyla nová historická doba moc přívětivá. Taoistickým řádům byly zabavovány kláštery a půda, které byly zdrojem finančních příjmů. Po skončení 2. světové války začali taoisté obnovovat maošánský komplex, ovšem ne na moc dlouho. Neb v roce 1949 se dostali k moci komunisté a v Číně byl nastolen socialistický režim. Pro nový marxistický režim bylo jakékoliv náboženství ideovým nepřítelem. Taoistická církev se dostala pod striktní kontrolu státu. V roce 1957 byla vytvořena Čínská taoistická asociace. Avšak v druhé polovině 60. let zfanatizovaní členové Rudé gardy vypálili a zničili většinu kostelů a zůstali po nich i nemalé oběti na lidských životech. Až od konce 70.let, kdy se situace v Číně relativně uvolňuje, navrací se život taoistických komunit do normálních kolejí. Znovu ožil klášterní život, vydává se literatura, především taoismus těší rostoucí zájem po celém světě.

ZÁKLADY ASIJSKÝCH NÁBOŽENSTVÍ 2. DÍL,

NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM, PRAHA 2005, str. 9 - 65

Michaela Kozlová

Neděle 4.5.2008

Odborný článek



Článek vyšel v religionistickém časopise "Dingir" v roce 2004, a téma se vztahuje na obecnou problematiku Romů a Náboženství. Podíleli se na něm Andrea Hudáková, DiS a PhDr. Zdeněk Vojtíšek a další.

Je těžké konkrétně určit, k jakému náboženství se vlastně Romové hlásí, v Čechách se ve většině přiklánějí ke křesťanství. Ještě mezi 9.-10. stoletím než Romové odešli ze své indické vlasti byli vyznavači buddhismu, ale nyní vládnou domněnky i o jejich nevíře. Souvisí to především s jejich místem bydliště a narození. Spojující jednotkou s náboženstvím je pro ně synkretizmus-tedy snahy v osobní krizi či těžké životní situaci využít víry jako osobní podpory. Někteří se ovšem v malých komunitách bojí účastnit veřejných bohoslužeb, protože jim někteří "bílý" spoluobčané znemožňují účast. A zde vzniká diskriminace rasy . Ať se jedná o četná města na Slovensku, Maďarsku a Česku, kde byla expanze Romů největší. Přičemž na samotném Slovensku žijí přes šest set let. Na východní oblasti Slovenska je však postoj poněkud pasivní. Kostel navštíví zřídkakdy, a to většinou jen za účelem svátků Vánoc, Velikonoc, Svateb, křtů, pohřbů. Posléze v důsledku jejich neznalosti modliteb, sporé docházce do kostelů a všech náležitostí s tím spojených, je neromští občané nepovažují za skutečné věřící. Sami Romové to však vidí jinak. Nepotřebují chodit do kostela, aby byli skutečnými věřícími. Důležitou duchovní součástí spojenou s kostelem je pro ně především křest. Téměř všichni jsou pokřtěni. Je to jakýsi kontakt s Bohem a ochranou nad pokřtěným proti démonickým silám. Křest má pro ně velmi magický význam. Tentýž význam pro ně má i pohřeb. Také různé zvyky a tradice z křesťanského světa jim nejsou cizí. Jen svatba je pro Romy pouhou formalitou. Otázkou posléze zůstává, zda-li křtít nemanželské dítě? To již je pak rozdílné do farnosti k farnosti. A tak dochází k tomu, že si děti nechají pokřtít mimo bydliště.
Pro některé faráře je to skutečný problém, protože jak bylo dříve zmíněno Romy nepovažují za pravé křesťany.
Samotný pohřeb je také magie, která zpravidla prochází třemi fázemi. V té první je nasnadě ulehčit smrt a příprava na ni. Ve druhé figuruje strach z mrtvého, magickými pomůckami si pomáhají od případného uhranutí majetku, oproti tomu se ale snaží duší umožnit snadný přístup na onen svět. Aby zesnulý měl vše potřebné, tak se odkonce pár dní po smrti ještě nehýbá s věcmi, kdyby se náhodou vrátil. Poslední fází je již samotné uložení těla s cennostmi a patřičná péče o hrob. Jejich silná víra v posmrtný život je tedy vede k domněnce, že mrtvý se může vrátit zpět do svého těla. Dokonce tvrdí, že se může do tří dnů po své smrti přijít rozloučit s živými. Může ale nastat situace, kdy zemřelý po návratu nebude jako předtím, bude špatný. Nebožtíkovi se projevuje úcta, ale také strach, že se jeho duše navrátí.

Již kolem 17.století se snažili Romy donutit ke křesťanství, ale reakce nebyli úspěšné a v menšinovém národě to vyvolalo obrannou reakci. V téže době byli nuceni vyznávat víru své šlechty. Duchovnost je ale přirozená pro všechny národy a v tomto případě o tom svědčí městečko Saintes-Maries-de-la-Mer, kde je několik světic a vědců-s tmavou pletí nalezneme zde jejich patronku výrazně tmavší pleti sv.Sáru, ke které se chodí modlit tisíce Romů ze všech koutů západní Evropy-zvláštní je, že to byla jejich vlastní nenucená volba.
Až od roku 1965 26.9. Romy náležitě přijal papež Jan Pavel VI.,uznal a podpořil jejich rozvoj,jazyk, kulturu a etnickou identitu.
Dle mého názoru, co se týče článku samotného je podán celkem rozumným způsobem
nahlížejícím na věc spíše z kulturního hlediska. Je zde sice jasně podán způsob jejich vztahu k náboženství, avšak co se celkové této problematiky týče, informace jsou všeobecné a méně se zabývající záležitostí dohloubky, jak jsem před samotným přečtením článku očekávala.

Monika Klomfarová