Anotace na cizojazyčný odborný článek
I já jsem si zvolila na téma cizojazyčné odborné literatury článek Jču knihovny, a bylo velmi těžké najít něco srozumitelného a snadného na překlad. Respektive možnosti byli velmi podobné. Mnou zvolený článek velmi vybočuje od tématu východního náboženství, týká se týrání dětí a špetné zacházení s nimi. Vytvořili jej mnozí badatelé, takže rozepisovat autory by zapralo skoro celý text.
Jedná se o to, jak důležité je správné zacházení v dětství.
Špatné zacházení v dětství by bylo významně přidružené s chudším fyzickým a duševním zdravotním fungováním. Tak, výsledky slabého zdraví přidruženého se špatným zacházením v dětství na ženách může být zprostředkováno skrz nějaký posttraumatický stres. Odborníci našli spojení mezi nepříznivými zkušennostmi v dětství ponechávající chudé fyzické a duševní zdraví, kde se toto pozorování zvláště hodí k porozumění zdraví žen. Skupina dětí, která je vystavena vysokému riziku týrání, navíc k následujícímu přibyl ještě sexuální útok a v budoucnu je zasvětí partnerské násilí v dospělosti, může vést k zoufalství a nechuti k životu a zároveň také ke kriminální činnosti. Toto je běžnější více u žen než u mužů.
Hlubší problematikou daného aspektu se zabývá University California–San Diego (UCSD).Dr's Lang, Dresselhaus, a Stein v Child Adolescent Services Research Centerem. Nálezy z několika studií podporují hypotézu kde posttraumatický stres zprostředkovává vztah mezi traumatickými zkušenostmi a výsledky slabého zdraví. Pokus: Na ženách žijících za války ve Wietnamu, kde stresovost situace byla daleko častější než u žen civilních mimo oblast zuřící válkou. Ženám byly rozesílány balíčky s dotazníky, některé se však odmítly účastnit. Všechny zúčastněné zároveň poslali písemný souhlas o exparimentu.Také bylo zjištěno, že ženy které vrátily dotazník nikdy nebyly ve svazku manželském. Věk zkoumaných žen se zas až tak nelišil. Průměr činil kolem 46,6 let. Při tomto dotazníku bylo zjištěno, že ženy žijící ve vypjaté a velmi stresující situaci za války. V největším počtu byly ženy kavkazského původu se 71-ti %, následovaly afričanky s 15-ti % a španělky s 6-ti %. Přičemž rozvedené ženy byly zastoupeny 41% v poměru ke vdaným počet činil 38%. Žen, které se nikdy nevdaly dosahovaly pouhých 21%. Vzdělaná ženy dosahovaly 75-ti%.
Dále byl ženám předán 28 položkový dotazník, kde se pomocí testů CTQ mělo zjistit emocionální skóre. Výsledky byly zjištěny používáním Medical Outcome Studů Shortu Form (SF 36),
samo – je to spolehlivá a správná stupnice na zjišťování míry fyzického a duševního zdraví- související s fungováním. Odborníci posuzovali složení skóre duševní zdraví (MCS) a fyzické zdravotní složení skóre (PCS), které jsou získaná z SF- 36, jak ukazatele fyzického a duševního zdravého fungování. Tento model měření „zdraví“ je velmi náročný a zdlouhavý proces. Devadesát sedm účastníků, tedy 44,3% zkoumaných osob potvrdilo zneužívání v dospělosti i dětství.
Monika Klomfarová
Zobrazují se příspěvky se štítkemŠINTOISMUS. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemŠINTOISMUS. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 16. června 2008
sobota 7. června 2008
7.6.2008
Esej
Vím, že klasický tip eseje vypadá rozhodně jinak, ale já mám zapotřebí vypustit z hlavy své myšlenky touto formou. „a basta!“
V první řadě by bylo celkem zajímavé rozvést otázku proč zrovna náboženství. Na toto téma bychom mohli polemizovat dokud bude tento svět světem. Těžko říci, ale důvodů existuje samozřejmě mnoho. Nejen to, že se s touto otázkou setkáváme dé facto denno denně, ale ona si nás sama vyhledá, když je to nejvíc zapotřebí. Především nemůžeme ani ovlivnit, kdy se tak stane či nestane. Jedno je jisté, čím více dospíváme a náš rozum dozrává, tím více se střetáváme s něčím mimo nás - a to s vírou. Protože víme a tušíme, že něco je. Něco existuje nad námi a my si nedokážeme říci co, proč a jak. Nějaká vyšší nepopsatelná energie, jež se nedá pochopit lidským rozumem. Většina lidí se především ubírá k náboženství, až ve chvílích v životě nejtěžších. Je to celkem i logické, když už člověku nezbude nic o co by se mohl opřít a dostane se na nejkrajnější rozcestí, ze kterého je návrat pochybný, jeho naděje se začne směrovat k otázce Boha. Ačkoli onen člověk doposud zastával ateistické názory, ve chvílích propadenému zoufalství je i pochopitelný tento náboženský synkretismus. Ale zase na druhou stranu, nechtěla bych říci najednou se obrátit k bohu, že by to bylo něco špatného, ovšem to bývá už většinou pozdě, ale i z morálního a etického hlediska s tím moc nesouhlasím. Celý život si žít jako bohém, spoustu věcí a lidí šidit a podrážet a ve chvíli, kdy jde do tuhého spoléhat, že najednou Bůh začne existovat kvůli nám a naší neomalenosti, to je dost nízké a bezduché. Nebudu nikoho soudit, každý si udělá obrázek svůj, že? Co Já a náboženství?
Mě osobně se dotýká velmi. Nejsem ateista ani agnostik, nejsem asi přívrženec konkrétního náboženství. Dalo by se říci, že spíše věřím v „přírodu“. Kouzlo a jedinečnou nezaměnitelnost, její krásu a dokonalost. Dodává energii a vlastní prostor. Nikomu nic nevnucuje, nedává žádné příkazy, žádné modlitby ani náboženské rituály či podobně. Je všude kolem nás a bez ní bychom umřeli. Vzešli jsme z ní. Pod pojmem „příroda“ si také představím nekonečnost vesmíru. Životodárná, nepopsatelná entita, ze které vše vzešlo. Nad tímto by byla filosofická debata také podobně nekonečná a o tom snad jindy.
Nicméně proč příroda, náboženství a šintoismus? Jak to s tím může souviset? Velmi jednoduše. Kdo přečet mé předešlé příspěvky jistě brzy pochopí. Náš blog se samozřejmě zabývá východním náboženstvím mimo jiné, a mé zvolené téma se týká právě šintoismu. Než jsem se pustila do psaní samotného na téma šintoismus, tak nemohu tvrdit, že bych spora nic o tomto nevěděla. Na druhou stranu, jsem se ale pořádně přiučila a pochopila jisté – nové souvislosti. Čím více se dozvídám, tím více mě také šintoismus zajímá. S přírodou souvisí především. Neb je to vlastně víra založená výhradně na přírodě a jejích aspektech. Jak jsem říkala o volnosti a svobodě, tak to samé nacházíme zajisté i v tomto náboženství. Není zde konkrétní vidina Boha. Samotné božství se zde totiž soustřeďuje do posvátných duchů – do tzv. kami, o kterých jsem se celkem podrobně zmínila v jiném příspěvku. Tato posvátná fluida, se mohou a převážně se vyskytují ve stromech, v oněch posvátných horách Japonska jako je Fuji. Dokonce i ve vodách mohou být spatřeny. Dá se říci v čemkoliv, co je spojené a vzešlé z přírody. Navíc ta značná svoboda vyplívá také z toho, že nemají předem vytyčeno jakým způsobem by se člověk měl modlit. Existují rituály vzdávající holt příbytkům pro tyto kami- tedy jejich svatyním, ale kdokoliv má možnost nahlédnout, rozjímat dle vlastních potřeb a kochat se krásou Japonské scenérie. Dýchat čistý čerstvý vzduch a nechat se prostoupit minulostí. To je ta pravá nádhera, kterou můžeme v přírodě nalézt. Ovšem, je nutné o tu nádheru dbát a oplácet ji její péči svou. Neboť, nyní zde je, ale vše se může v důsledku lidského chápání záhy změnit. Tady už také malinko odbočuji, protože tato oblast spočívá více méně s ekologií, ale nakonec zjistíme, že vše je obsáhlé ve všem. Vše se vzájemně prolíná a souvisí.
Jediné co mě mrzí a dalo by se šintoismu vytknout, je spojitost u samého zrodu s politikou. Tomu se ale nikde v žádném náboženství nevyhneme, neboť jak jsem dříve předeslala lidské chápání není dokonalé, je značně omezené a především dostane-li se moc do nesprávných rukou tak i nebezpečné. A tímto způsobem bych „esej“ více méně uzavřela. Musím se také více věnovat duchovnímu rozjímání.
pondělí 26. května 2008
26.5.2008
Recenze na česky psanou knihu
V úvodu bych chtěla poznamenat, že se jedná o knihu, ze které již byly čerpány potřebné informace související s náboženstvím od mých spoluautorek tohoto blogu. Jde tedy o učebnicovou publikaci s názvem: „Základy asijských náboženství-2.díl“ a podílelo se na ní mnoho učenců. Mezi prvními je potřeba zmínit PhDr. Petru Andělovou, PhD - vědeckou pracovnici a překladatelku, sinoložku. Dále pak Vladimíra Ando, Ph.D. - jako vědeckého pracovníka v Orientálním ústavu Akademie věd v ČR. Mgr. Helenu Heroldovou, Ph.D. jež vystudovala sémiologii na filosofické fakultě UK (1991) a nyní vyučuje čínský jazyk, překládá, publikuje recenze a články. PhDr. Alici Kraemerovou, která tlumočí japonštinu, překládá z japonštiny a angličtiny. PhDr. Miriam Löwensteinovou, Ph.D. – koreanistka, členka Ústavu Dálného východu na UK FF. Také překládá starou a novou korejskou literaturu, je autorkou mnoha studií, zejména v korejském písemnictví, náboženství a nejvýznamnějších historických fenoménech. A v neposlední řadě PhDr. L‘ubicu Obuchovou, také pracovnici v Orientálním ústavu AV ČR v Praze. V Praze také přednáší na Husitské teologické fakultě UK Praha. Přednáškami se také zabývá na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a Chebu. A počet autorů nám uzavírá PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. – editorka, ale také odborná asistentka Fakulty sociálních věd humanitních studií UK, indoložka. Překládá moderní bengálskou poezii, je autorkou odborných studií o Bangladéši, bengálském modernismu a studií s genderovou problematikou.
Kniha samotná se zabývá více náboženstvími, a to především Taoismem, Konfucianismem, (Neo) Konfucianismem v Koreji, Šintoismem a Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Pro mé vybrané téma jsem použila pouze kapitoly o Šintoismu ze stran 101 až do strany 142, kde na posledních třech stránkách jsou pouze doplňující informace. Autorkou jež psala tento článek je již dříve zmíněná PhDr. Alice Kraemerová. Zprvu se nás snaží zasvětit do stručně podané charakteristiky systému. Význam slova šintoismu definuje jako rozložení na „šin“ což je určitá nadpřirozená bytost či božstvo (japonsky se čte kami) a „dó“ znamenající cestu. Popisuje šinto jako bohatý a složitý systém náboženských praktik, idejí a institucí, jež se vytvořil v době Nara a upevnil v době Heian. Byl však dále ovlivňován dalšími náboženskými a filosofickými systémy jako buddhismem, konfucianismem a taoismem. V době Edo, o které se budu zmiňovat později, už došlo ke snahám o očištění šintó a návratu k původní archaické formě. Až koncem 19. století došlo k ustavení šintoismu jako státního náboženství. Ale až od roku 1945 se šintoismus začlenil jako samostatné náboženství mezi ostatní.
Následující kapitolu bych poněkud zestručnila, jelikož se jedná o různá období s japonskými názvy, těžko zapamatovatelnými a pro nezasvěceného i nepodstatnými informacemi. V období Džomon se našly cenné vykopávky- sošky s extrémně zveličeným pohlavním údem-důsledky pramenily v kultu plodnosti. Toto období je nazývané dle vzoru na keramice, velmi zdobné s možným účelem v šamanských rituálech. Další období Jajoj specifické vyšší organizovaností společnosti a rozvoj množství rituálů spojených se zemědělstvím jež posléze tvořili základ šintó. Následující období zvané mohylové-Kofun, známé četnými kontakty tehdy ještě nesjednocené země s pevninou, hlavně Koreou, Čínou. V tomto období byly sepsány významné kroniky Kodžiki (712) a Nihongi (720) zaznamenávající mytologii a nejstarší historii Japonska. Jenže zde informace splývají, není mezi nimi rozlišení a na základě božského panteonu v nich je odůvodněna struktura společnosti a božský původ císaře. V důsledku toho je šintoismus povýšen na státní náboženství. Proto se vždy, když se Japonsko dostane do úzkých obrací na tyto kroniky jako na základ svého bytí.
Následující kapitola s názvem „Šintó v průběhu času a synkretické tendence“ bere na vědomí, že šintó nemá zakladatele, nebo jej spíše nezná a v důsledku absence písma nejsou ani známi první šiřitelé. Otázka spolupráce buddhismu a šintoismu je podmíněna společnou koexistencí. Zásadním posunem ve vzájemném ovlivňování šintoismu a buddhismu bylo v období Heian, kdy mnich Saičó přinesl z Číny zásady buddhistické sekty Tendai a mnich Kukai také rovněž z Číny zásady sekty Šingon. Obě pak reprezentují esoterický buddhismus, jež umožňoval navázat vztahy a prolínání s šintoismem. Důležité a již dříve zmíněné období Edo/Tokugawa je charakteristické příklonem k původním šintoistickým tradicím, nápadnými snahou odlišení šintó od buddhismu a z druhé stránky jen přiblížit neo-konfucianismu.
Kapitola filosofie, teologie a mytologie se zabývá vírou v kami. Šintó není vyučováno a úspěch nalézt přívržence mimo Japonsko je takřka mizivé. Přitom každé kami je nadáno jinou silou- „tama“, která jsou posléze vzývána při obřadech za účelem vyslechnutí chvály i přání účastníků obřadu. Podle všech informací kami nejčastěji sídlí ve stromech, protože každá svatyně je obklopena velkým hájem mohutně vzrostlých cedrů. Lidé totiž dříve věřili, že prostřednictvím stromů mohou poznat ducha božstva- Sakaki. Další posvátnou záležitostí jsou Hory, kde byli svatyně často stavěné na svazích, úpatích či vrcholcích hor. Nejposvátnější je pro Japonsko Fudži. Výklad šintó kladl na důraz myšlenku, že Vyšší sféry nebeské jsou příbytkem bohů. Říše mrtvých pak dlí v podzemí, ale nemá nic společného s pohřbíváním. Hřbitovy byly totiž umístěny na svahy hor, aby prý mohli předkové shlížet dolů na své potomky. Člověk nemusí vstupovat do stejnak nepřístupného světa kami, aby dosáhl spasení. Protože to se nalézá na cestě každodenního života. Staré šintó tvrdilo, že duše mrtvého pokračuje dál jako duch „reikon“ a někdy navštíví svět živých. Pohřby vykonávali příbuzní v souladu s předpisy pro pohřební slavnosti. Dnes je však situace jiná, protože se pohřeb odehrává vesměs podle buddhistických rituálů. Z mytologie je potřeba se zmínit o dvou jejich okruzích. Ten první Jamato, dle původního názvu Japonska a je soustředěn na legendy o vzniku ostrovů a na jejich vládce, zvláště pak na jejich sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. Druhý okruh je pak Izumo podle jedné z provincií a ve středu tohoto cyklu pak už stojí bratr této sluneční bohyně- Susanoo no Mikoto. Kapitola je doplněna názornými příběhy z mytologie, které zde vypisovat nebudu. Z hlediska sociálního aspektu byla vždy důležitá přináležitost k určité svatyni. Různé svátky které se považují za šintoistické se dodržují, a že jich nemají málo.
Z genderového hlediska je zde role žen v průběhu času velmi proměnlivá. Kolem 6. století bylo jejich postavení v kmenech velmi silné, avšak s příchodem konfucianismu a buddhismu byly ženy více podřízené mužům, krom některých vysoce postavených šlechtičen. Důležité pole působení žen je i dodnes v oblasti zacházení s nadpřirozenými silami. V kapitole ve vztahu k politické moci zjistíme, že šintó bylo a je často spojováno s japonským nacionalismem a militarismem. Protože pomocí šintó se dříve snažili upevnit jednotu národa. Samotné náboženství, jak jsem dříve předesílala, bylo ohroženo buddhismem a konfucianismem. Jako obrana také posloužilo v 16. – 17.stoletím před křesťanstvím. A vpádu cizinců. V období Meidži se Japonsko zpřístupnilo světu a počalo budovat moderní stát s císařem v čele.Vzdělávací metody byly převedeny pod státní kontrolu což znamenalo výchovu v duchu nacionalismu, naprostou loajalitu ke státu k čemuž se také šintoistická mytologie dobře hodila. Obrat ale nastal po porážce roku 1945. Okupační vláda totiž oddělila šintó od státu a zastavila finanční pomoc státu svatyním, Císař se posléze vzdal svého božského původu a také toho, že by byl japonský národ nadřazený ostatním národům. Ovšem navzdory těchto událostí stále existuje mnoho přívrženců božského původu císaře a spojení státu se šintó.
Před samotným závěrem kapitoly o šintoismu v této knize, se PhDr. Kraemerová zabývá otázkou kultury a umění. Protože umění se v šintoismus včlenilo až teprve v posledních desetiletích. Důležitou úlohu sehrají z uměleckého hlediska císařské insignie, jako jsou: meč, zrcadlo a podlouhlé drahé kameny zvané „magatama“. Tyto předměty neměly rituální účel, ale spíše předznamenávaly odznaky sociálního postavení pohřbených osob. Co se týče literatury, tak přímo šintoistická díla nejsou. Pouze některé spisy na propagaci náboženství jako takového. Sochařská stránka věci zahrnuje trojrozměrné zpodobování kami v různých vtěleních a bývají rozmístěna ve svatyních, kde mohou mít každá rozdílné úlohy. Malířství pak má různé druhy námětů. Opět je středem zájmu kami a svatyně okolo, stejně tak portrétování.. Přičemž malířství jako takové se zde rozvinulo teprve v již zmíněném období Heian. Četné množství obrazů by se dala nazvat jako „mandala“, což ztratilo svůj původní význam z buddhismu a nyní se tak nazývají pouze náboženské malby. Z architektury nám pak vyplývá, že se bude více méně zaměřovat na svatyně. Ty se samozřejmě stavěly již od dávných dob, ale jejich podoba se ustálila také až v době Heian. Vyrábějí si dokonce přenosné svatyně (omikoši), které se nosí o slavnostech v průvodech. Tato tradice vznikla od 8.století na Kjúšú. Mezi další aspekty týkající se umění spjaté se šintó se dá zařadit i domácí oltář (kamidana), jenž bývá v domácnosti zavěšen nade dveřmi. Tradiční souboje sumó se dají také zařadit, stejně tak jako lučišnictví na koni, či lučišnictví jako takové, umění zacházet s mečem- kendó a divadelní formy. Estetika šintoismu je zaměřená spíše na broušení mečů, a oceňování přírodních glazur a keramiky. Téma nám uzavírá ukázka „Mikado no macuri- Slavnost bran císařského paláce. A úryvek z učebnice etiky pro základní školy z roku 1930.
Dále se pak na posledních stránkách kniha zaobírá Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Celá publikace je poměrně lehce srozumitelná a čtivá. Jinak tento díl byl vydán roku 2005 Univerzity Karlovi v Praze z nakladatelství Karolinum.
Monika Klomfarová
V úvodu bych chtěla poznamenat, že se jedná o knihu, ze které již byly čerpány potřebné informace související s náboženstvím od mých spoluautorek tohoto blogu. Jde tedy o učebnicovou publikaci s názvem: „Základy asijských náboženství-2.díl“ a podílelo se na ní mnoho učenců. Mezi prvními je potřeba zmínit PhDr. Petru Andělovou, PhD - vědeckou pracovnici a překladatelku, sinoložku. Dále pak Vladimíra Ando, Ph.D. - jako vědeckého pracovníka v Orientálním ústavu Akademie věd v ČR. Mgr. Helenu Heroldovou, Ph.D. jež vystudovala sémiologii na filosofické fakultě UK (1991) a nyní vyučuje čínský jazyk, překládá, publikuje recenze a články. PhDr. Alici Kraemerovou, která tlumočí japonštinu, překládá z japonštiny a angličtiny. PhDr. Miriam Löwensteinovou, Ph.D. – koreanistka, členka Ústavu Dálného východu na UK FF. Také překládá starou a novou korejskou literaturu, je autorkou mnoha studií, zejména v korejském písemnictví, náboženství a nejvýznamnějších historických fenoménech. A v neposlední řadě PhDr. L‘ubicu Obuchovou, také pracovnici v Orientálním ústavu AV ČR v Praze. V Praze také přednáší na Husitské teologické fakultě UK Praha. Přednáškami se také zabývá na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a Chebu. A počet autorů nám uzavírá PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. – editorka, ale také odborná asistentka Fakulty sociálních věd humanitních studií UK, indoložka. Překládá moderní bengálskou poezii, je autorkou odborných studií o Bangladéši, bengálském modernismu a studií s genderovou problematikou.
Kniha samotná se zabývá více náboženstvími, a to především Taoismem, Konfucianismem, (Neo) Konfucianismem v Koreji, Šintoismem a Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Pro mé vybrané téma jsem použila pouze kapitoly o Šintoismu ze stran 101 až do strany 142, kde na posledních třech stránkách jsou pouze doplňující informace. Autorkou jež psala tento článek je již dříve zmíněná PhDr. Alice Kraemerová. Zprvu se nás snaží zasvětit do stručně podané charakteristiky systému. Význam slova šintoismu definuje jako rozložení na „šin“ což je určitá nadpřirozená bytost či božstvo (japonsky se čte kami) a „dó“ znamenající cestu. Popisuje šinto jako bohatý a složitý systém náboženských praktik, idejí a institucí, jež se vytvořil v době Nara a upevnil v době Heian. Byl však dále ovlivňován dalšími náboženskými a filosofickými systémy jako buddhismem, konfucianismem a taoismem. V době Edo, o které se budu zmiňovat později, už došlo ke snahám o očištění šintó a návratu k původní archaické formě. Až koncem 19. století došlo k ustavení šintoismu jako státního náboženství. Ale až od roku 1945 se šintoismus začlenil jako samostatné náboženství mezi ostatní.
Následující kapitolu bych poněkud zestručnila, jelikož se jedná o různá období s japonskými názvy, těžko zapamatovatelnými a pro nezasvěceného i nepodstatnými informacemi. V období Džomon se našly cenné vykopávky- sošky s extrémně zveličeným pohlavním údem-důsledky pramenily v kultu plodnosti. Toto období je nazývané dle vzoru na keramice, velmi zdobné s možným účelem v šamanských rituálech. Další období Jajoj specifické vyšší organizovaností společnosti a rozvoj množství rituálů spojených se zemědělstvím jež posléze tvořili základ šintó. Následující období zvané mohylové-Kofun, známé četnými kontakty tehdy ještě nesjednocené země s pevninou, hlavně Koreou, Čínou. V tomto období byly sepsány významné kroniky Kodžiki (712) a Nihongi (720) zaznamenávající mytologii a nejstarší historii Japonska. Jenže zde informace splývají, není mezi nimi rozlišení a na základě božského panteonu v nich je odůvodněna struktura společnosti a božský původ císaře. V důsledku toho je šintoismus povýšen na státní náboženství. Proto se vždy, když se Japonsko dostane do úzkých obrací na tyto kroniky jako na základ svého bytí.
Následující kapitola s názvem „Šintó v průběhu času a synkretické tendence“ bere na vědomí, že šintó nemá zakladatele, nebo jej spíše nezná a v důsledku absence písma nejsou ani známi první šiřitelé. Otázka spolupráce buddhismu a šintoismu je podmíněna společnou koexistencí. Zásadním posunem ve vzájemném ovlivňování šintoismu a buddhismu bylo v období Heian, kdy mnich Saičó přinesl z Číny zásady buddhistické sekty Tendai a mnich Kukai také rovněž z Číny zásady sekty Šingon. Obě pak reprezentují esoterický buddhismus, jež umožňoval navázat vztahy a prolínání s šintoismem. Důležité a již dříve zmíněné období Edo/Tokugawa je charakteristické příklonem k původním šintoistickým tradicím, nápadnými snahou odlišení šintó od buddhismu a z druhé stránky jen přiblížit neo-konfucianismu.
Kapitola filosofie, teologie a mytologie se zabývá vírou v kami. Šintó není vyučováno a úspěch nalézt přívržence mimo Japonsko je takřka mizivé. Přitom každé kami je nadáno jinou silou- „tama“, která jsou posléze vzývána při obřadech za účelem vyslechnutí chvály i přání účastníků obřadu. Podle všech informací kami nejčastěji sídlí ve stromech, protože každá svatyně je obklopena velkým hájem mohutně vzrostlých cedrů. Lidé totiž dříve věřili, že prostřednictvím stromů mohou poznat ducha božstva- Sakaki. Další posvátnou záležitostí jsou Hory, kde byli svatyně často stavěné na svazích, úpatích či vrcholcích hor. Nejposvátnější je pro Japonsko Fudži. Výklad šintó kladl na důraz myšlenku, že Vyšší sféry nebeské jsou příbytkem bohů. Říše mrtvých pak dlí v podzemí, ale nemá nic společného s pohřbíváním. Hřbitovy byly totiž umístěny na svahy hor, aby prý mohli předkové shlížet dolů na své potomky. Člověk nemusí vstupovat do stejnak nepřístupného světa kami, aby dosáhl spasení. Protože to se nalézá na cestě každodenního života. Staré šintó tvrdilo, že duše mrtvého pokračuje dál jako duch „reikon“ a někdy navštíví svět živých. Pohřby vykonávali příbuzní v souladu s předpisy pro pohřební slavnosti. Dnes je však situace jiná, protože se pohřeb odehrává vesměs podle buddhistických rituálů. Z mytologie je potřeba se zmínit o dvou jejich okruzích. Ten první Jamato, dle původního názvu Japonska a je soustředěn na legendy o vzniku ostrovů a na jejich vládce, zvláště pak na jejich sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. Druhý okruh je pak Izumo podle jedné z provincií a ve středu tohoto cyklu pak už stojí bratr této sluneční bohyně- Susanoo no Mikoto. Kapitola je doplněna názornými příběhy z mytologie, které zde vypisovat nebudu. Z hlediska sociálního aspektu byla vždy důležitá přináležitost k určité svatyni. Různé svátky které se považují za šintoistické se dodržují, a že jich nemají málo.
Z genderového hlediska je zde role žen v průběhu času velmi proměnlivá. Kolem 6. století bylo jejich postavení v kmenech velmi silné, avšak s příchodem konfucianismu a buddhismu byly ženy více podřízené mužům, krom některých vysoce postavených šlechtičen. Důležité pole působení žen je i dodnes v oblasti zacházení s nadpřirozenými silami. V kapitole ve vztahu k politické moci zjistíme, že šintó bylo a je často spojováno s japonským nacionalismem a militarismem. Protože pomocí šintó se dříve snažili upevnit jednotu národa. Samotné náboženství, jak jsem dříve předesílala, bylo ohroženo buddhismem a konfucianismem. Jako obrana také posloužilo v 16. – 17.stoletím před křesťanstvím. A vpádu cizinců. V období Meidži se Japonsko zpřístupnilo světu a počalo budovat moderní stát s císařem v čele.Vzdělávací metody byly převedeny pod státní kontrolu což znamenalo výchovu v duchu nacionalismu, naprostou loajalitu ke státu k čemuž se také šintoistická mytologie dobře hodila. Obrat ale nastal po porážce roku 1945. Okupační vláda totiž oddělila šintó od státu a zastavila finanční pomoc státu svatyním, Císař se posléze vzdal svého božského původu a také toho, že by byl japonský národ nadřazený ostatním národům. Ovšem navzdory těchto událostí stále existuje mnoho přívrženců božského původu císaře a spojení státu se šintó.
Před samotným závěrem kapitoly o šintoismu v této knize, se PhDr. Kraemerová zabývá otázkou kultury a umění. Protože umění se v šintoismus včlenilo až teprve v posledních desetiletích. Důležitou úlohu sehrají z uměleckého hlediska císařské insignie, jako jsou: meč, zrcadlo a podlouhlé drahé kameny zvané „magatama“. Tyto předměty neměly rituální účel, ale spíše předznamenávaly odznaky sociálního postavení pohřbených osob. Co se týče literatury, tak přímo šintoistická díla nejsou. Pouze některé spisy na propagaci náboženství jako takového. Sochařská stránka věci zahrnuje trojrozměrné zpodobování kami v různých vtěleních a bývají rozmístěna ve svatyních, kde mohou mít každá rozdílné úlohy. Malířství pak má různé druhy námětů. Opět je středem zájmu kami a svatyně okolo, stejně tak portrétování.. Přičemž malířství jako takové se zde rozvinulo teprve v již zmíněném období Heian. Četné množství obrazů by se dala nazvat jako „mandala“, což ztratilo svůj původní význam z buddhismu a nyní se tak nazývají pouze náboženské malby. Z architektury nám pak vyplývá, že se bude více méně zaměřovat na svatyně. Ty se samozřejmě stavěly již od dávných dob, ale jejich podoba se ustálila také až v době Heian. Vyrábějí si dokonce přenosné svatyně (omikoši), které se nosí o slavnostech v průvodech. Tato tradice vznikla od 8.století na Kjúšú. Mezi další aspekty týkající se umění spjaté se šintó se dá zařadit i domácí oltář (kamidana), jenž bývá v domácnosti zavěšen nade dveřmi. Tradiční souboje sumó se dají také zařadit, stejně tak jako lučišnictví na koni, či lučišnictví jako takové, umění zacházet s mečem- kendó a divadelní formy. Estetika šintoismu je zaměřená spíše na broušení mečů, a oceňování přírodních glazur a keramiky. Téma nám uzavírá ukázka „Mikado no macuri- Slavnost bran císařského paláce. A úryvek z učebnice etiky pro základní školy z roku 1930.
Dále se pak na posledních stránkách kniha zaobírá Islámem ve východní a jihovýchodní Asii. Celá publikace je poměrně lehce srozumitelná a čtivá. Jinak tento díl byl vydán roku 2005 Univerzity Karlovi v Praze z nakladatelství Karolinum.
Monika Klomfarová
pátek 23. května 2008
23.5.2008
Anotace na zahraniční internetovou adresu
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus
Zde na této známé a často používané internetové adrese najdeme potřebné informace ohledně původního japosnkého náboženství-Šintoismu. Informace zde podané jsou jen velmi stručné pouze jako z nějakého slovníku pro hledání daného výrazu. Nalezneme zde mnoho užitečných odkazů na další zajímavé informace úzce související s daným náboženstvím, ale také je možnost přesměrování úplně na jiný server s tématem nesouvisejícím. Takže jsou zde tito odkazy dobré v tom, že se můžete dozvědět více, než jste původně očekávali.
Celkově se dá řící, že wikipedia je moudrá a nápomocná indicie při hledání jakýchkoliv informací.
Dokonce si vámi vybraný článek můžete nechat přeložit do jiného jazyka. Což je dobrá pomůcka pro spousty lidí, protože výběr jazyků je vskutku nepřeberný. To ale není vše. V celkovém srnutí nutno poinformovati. Jen je škoda v tom, že pro tento a mnohá jiná hledaná témata nejsou názorné obrázky.
http://busido.szm.sk/node3.html
Zde na této adrese zas nalezneme informace né již tak obsáhlé ale danému tématu věnující se spíše z jiného úhlu pohledu danému. Nejprve se zde začíná Buddhismem a objasňuje věc velmi stručně. Vše je psáno poněkud zastaralejší formou, která se mne osobně více zamlouvá. Pod jistými čísly nalezneme opět odkazy, ve kterých se skrývají osobní autorovi poznámky. Ovšem co se obsahu týče, pravou podstatu daných náboženství, o kterých se autor zmiňuje se zde nedočkáme.
Monika Klomfarová
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus
Zde na této známé a často používané internetové adrese najdeme potřebné informace ohledně původního japosnkého náboženství-Šintoismu. Informace zde podané jsou jen velmi stručné pouze jako z nějakého slovníku pro hledání daného výrazu. Nalezneme zde mnoho užitečných odkazů na další zajímavé informace úzce související s daným náboženstvím, ale také je možnost přesměrování úplně na jiný server s tématem nesouvisejícím. Takže jsou zde tito odkazy dobré v tom, že se můžete dozvědět více, než jste původně očekávali.
Celkově se dá řící, že wikipedia je moudrá a nápomocná indicie při hledání jakýchkoliv informací.
Dokonce si vámi vybraný článek můžete nechat přeložit do jiného jazyka. Což je dobrá pomůcka pro spousty lidí, protože výběr jazyků je vskutku nepřeberný. To ale není vše. V celkovém srnutí nutno poinformovati. Jen je škoda v tom, že pro tento a mnohá jiná hledaná témata nejsou názorné obrázky.
http://busido.szm.sk/node3.html
Zde na této adrese zas nalezneme informace né již tak obsáhlé ale danému tématu věnující se spíše z jiného úhlu pohledu danému. Nejprve se zde začíná Buddhismem a objasňuje věc velmi stručně. Vše je psáno poněkud zastaralejší formou, která se mne osobně více zamlouvá. Pod jistými čísly nalezneme opět odkazy, ve kterých se skrývají osobní autorovi poznámky. Ovšem co se obsahu týče, pravou podstatu daných náboženství, o kterých se autor zmiňuje se zde nedočkáme.
Monika Klomfarová
23.5.2008
Slovníková hesla
Kami
Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace.
Kami je nejpodstatnější záležitost v oblasti šintoistického náboženství. Souvisí především s jejich vírou ve formě animismu, kde kami figuruje ve jako tzv. Posvátní duchové, kteří na sebe berou podobu věcí a principů, důležitých pro život, jako je vítr, déšť, hory, stromy, řeky a plodnost. Někteří tito kami mohou být v určitých oblastech místní a mohou být považováni za duchovní bytosti či genialitu z bájeslový u nějakého konkrétního místa. Většina šintoistů se tudíž snaží získat pomocí uctívání kami prosperitu a zdraví.
Lidé věřili, že při uskutečnění určitých obřadů se jim kami odvděčí poskytnutím
Dá se také říci, že mnoho japonských bohů se popisuje jako kami a tito posvátní duchové se též mohou vyskytnout v posvátných stromech, skalách, vodopádech, horách a dokonce i v císaři(do roku 1946, kdy se císař Hirohito vzdavšech nároků na božství), a v jiných význačných lidech. V šintoistických svatyních v celém Japonsku jsou místní kami. Šintoističtí kněží provádějí obřady očisty a obnovy; kami se o svátcích obřadně nosí ulicemi v Mikoši neboli přenosné svatyni, a baví se různými ceremoniemi nebo usilovnými zápasy mladých mužů."Po příchodu buddhismu v šestém století, se začaly stavět svatyně pro kami. Snahy vyrovnat se před příjezdem buddhismu, a rituály zapojené do kami uctívání se půjčily od čínského taoismu a konfucianismu. Ačkoli rivalství klanu vedlo ke tření a bojování během zavedení buddhismu, uctívání kami a výuky
Kami jsou způsobeny k narození, žití a smrti a připraveni být znovu narozeni jako všechny ostatní bytosti v cyklu karmy. Z jistého pohledu, tedy kami byl jen Buddha podle dalšího jména.
Nejvíce široce uctívaná celého kami je slunce-bohyně Amaterasu. Nicméně, Japonci ji specificky neuctívají či nevyvolávají její jméno pro požádání o pomoc. Její hlavní svatyně je velká svatyně Ise, ale mnoho menších svatyní je oddané jí.
Mezi další pojem úzce související s kami je KERAGE.
Velký důraz se kladl na rituální čistotu a dodržování tabu.V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé. Kegare lze dělit do několika kategorií:
různé věci páchnoucí a rozkládající se
vše co souvisí s lidskou krví
smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora
Za rituálně nečisté se považují i ti, které postihla nějaká přírodní pohroma, a posléze ten, kdo se dopustil zločinu proti společnosti, především kdo nějakým způsobem narušil zdar zemědělské práce. Později byly jako kegare klasifikovány loupež, zpronevěra, žhářství, incest a sodomie. Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Při vážnějších případech znečištění je například nutná celková koupel ledovou vodou z vodopádu nebo několikadenní půst.
Monika Klomfarová
neděle 4. května 2008
Neděle 4.5.2008
Odborný článek
Článek vyšel v religionistickém časopise "Dingir" v roce 2004, a téma se vztahuje na obecnou problematiku Romů a Náboženství. Podíleli se na něm Andrea Hudáková, DiS a PhDr. Zdeněk Vojtíšek a další.
Je těžké konkrétně určit, k jakému náboženství se vlastně Romové hlásí, v Čechách se ve většině přiklánějí ke křesťanství. Ještě mezi 9.-10. stoletím než Romové odešli ze své indické vlasti byli vyznavači buddhismu, ale nyní vládnou domněnky i o jejich nevíře. Souvisí to především s jejich místem bydliště a narození. Spojující jednotkou s náboženstvím je pro ně synkretizmus-tedy snahy v osobní krizi či těžké životní situaci využít víry jako osobní podpory. Někteří se ovšem v malých komunitách bojí účastnit veřejných bohoslužeb, protože jim někteří "bílý" spoluobčané znemožňují účast. A zde vzniká diskriminace rasy . Ať se jedná o četná města na Slovensku, Maďarsku a Česku, kde byla expanze Romů největší. Přičemž na samotném Slovensku žijí přes šest set let. Na východní oblasti Slovenska je však postoj poněkud pasivní. Kostel navštíví zřídkakdy, a to většinou jen za účelem svátků Vánoc, Velikonoc, Svateb, křtů, pohřbů. Posléze v důsledku jejich neznalosti modliteb, sporé docházce do kostelů a všech náležitostí s tím spojených, je neromští občané nepovažují za skutečné věřící. Sami Romové to však vidí jinak. Nepotřebují chodit do kostela, aby byli skutečnými věřícími. Důležitou duchovní součástí spojenou s kostelem je pro ně především křest. Téměř všichni jsou pokřtěni. Je to jakýsi kontakt s Bohem a ochranou nad pokřtěným proti démonickým silám. Křest má pro ně velmi magický význam. Tentýž význam pro ně má i pohřeb. Také různé zvyky a tradice z křesťanského světa jim nejsou cizí. Jen svatba je pro Romy pouhou formalitou. Otázkou posléze zůstává, zda-li křtít nemanželské dítě? To již je pak rozdílné do farnosti k farnosti. A tak dochází k tomu, že si děti nechají pokřtít mimo bydliště.
Pro některé faráře je to skutečný problém, protože jak bylo dříve zmíněno Romy nepovažují za pravé křesťany.
Samotný pohřeb je také magie, která zpravidla prochází třemi fázemi. V té první je nasnadě ulehčit smrt a příprava na ni. Ve druhé figuruje strach z mrtvého, magickými pomůckami si pomáhají od případného uhranutí majetku, oproti tomu se ale snaží duší umožnit snadný přístup na onen svět. Aby zesnulý měl vše potřebné, tak se odkonce pár dní po smrti ještě nehýbá s věcmi, kdyby se náhodou vrátil. Poslední fází je již samotné uložení těla s cennostmi a patřičná péče o hrob. Jejich silná víra v posmrtný život je tedy vede k domněnce, že mrtvý se může vrátit zpět do svého těla. Dokonce tvrdí, že se může do tří dnů po své smrti přijít rozloučit s živými. Může ale nastat situace, kdy zemřelý po návratu nebude jako předtím, bude špatný. Nebožtíkovi se projevuje úcta, ale také strach, že se jeho duše navrátí.
Již kolem 17.století se snažili Romy donutit ke křesťanství, ale reakce nebyli úspěšné a v menšinovém národě to vyvolalo obrannou reakci. V téže době byli nuceni vyznávat víru své šlechty. Duchovnost je ale přirozená pro všechny národy a v tomto případě o tom svědčí městečko Saintes-Maries-de-la-Mer, kde je několik světic a vědců-s tmavou pletí nalezneme zde jejich patronku výrazně tmavší pleti sv.Sáru, ke které se chodí modlit tisíce Romů ze všech koutů západní Evropy-zvláštní je, že to byla jejich vlastní nenucená volba.
Až od roku 1965 26.9. Romy náležitě přijal papež Jan Pavel VI.,uznal a podpořil jejich rozvoj,jazyk, kulturu a etnickou identitu.
Dle mého názoru, co se týče článku samotného je podán celkem rozumným způsobem
nahlížejícím na věc spíše z kulturního hlediska. Je zde sice jasně podán způsob jejich vztahu k náboženství, avšak co se celkové této problematiky týče, informace jsou všeobecné a méně se zabývající záležitostí dohloubky, jak jsem před samotným přečtením článku očekávala.
Monika Klomfarová
středa 23. dubna 2008
Šintoismus
http://sintoismus.navajo.cz/
Na této internetové adrese nalezneme potřebné informace ohledně japonského přirozeného náboženství. Informace jsou stručně podány, avšak s drobnými pravopisnými chybami. Domnívám se však, že je článek přeložen z angličtiny a některá slova zůstala ponechána. Je zde ovšem podána historie tohoto náboženství, protože teorií vzniku bylo mnoho. Než se ovšem k tomuto dostaneme, je dobré si objasnit význam pojmu, který je na této internetové adrese podán.
Šintoismus je tedy určitá forma animismu, což spočívá v uctívání "posvátných Bohů", jež na sebe mohou brát různých podob, a to především přírodních. Samotný název náboženství se dá pochopit jak cesta duše. Definovat bychom jej mohli tím, že zde není nějaká soubor pravidel, metod a rituálů, nýbrž se jedná pouze o učení lidí vůči Kami. A bylo ovlivněno Čínským náboženstvím.
Je zde mnoho sporných teorií vzniku toho náboženství.
http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php/encyklopedie.php?id_select=1091
Na této internetové adrese nalezneme potřebné informace ohledně japonského přirozeného náboženství. Informace jsou stručně podány, avšak s drobnými pravopisnými chybami. Domnívám se však, že je článek přeložen z angličtiny a některá slova zůstala ponechána. Je zde ovšem podána historie tohoto náboženství, protože teorií vzniku bylo mnoho. Než se ovšem k tomuto dostaneme, je dobré si objasnit význam pojmu, který je na této internetové adrese podán.
Šintoismus je tedy určitá forma animismu, což spočívá v uctívání "posvátných Bohů", jež na sebe mohou brát různých podob, a to především přírodních. Samotný název náboženství se dá pochopit jak cesta duše. Definovat bychom jej mohli tím, že zde není nějaká soubor pravidel, metod a rituálů, nýbrž se jedná pouze o učení lidí vůči Kami. A bylo ovlivněno Čínským náboženstvím.
Je zde mnoho sporných teorií vzniku toho náboženství.
http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php/encyklopedie.php?id_select=1091
Avšak potřebnou informaci se zabývá tato strana, která je co do formy a obsahu stručná a výstižná. Zde se uvádí, že toto náboženství nemá samotného zakladatele. Jako důležitá složka zde působí jakýsi „KAMI“, což se objevuje ve všech článcích-jedná se o formu božstev znázorněných v lidských podobách majících na starosti běžné podstatné náležitosti všedního dne. Historicky vzato je zde možné určit šintoismus na pomezí 4. století, kdy se dostával do rozporů s buddhismem. Z úpočátku bylo těžké oddělit tyto dvě náboženské učení,, avšak se vznikem písma různých definic se tak stalo. Od roku 1868 byla v Japonsku dokonce spolupráce s buddhismem a šintoismem zakázána.
Postupem času byl ale šintoismus použit k propagaci národa, což se značně změnilo s koncem II.Světové války. Nejen že vzniklo na základě šintoismu několiko nových náboženství.
S jejich posmrtným životem souvisí Svatyně-jako mocné místo, kde po příchodu Kami, je svatyně nedostupná a zatarasena lanem.
Tento příklad svatyně, která se nachází ihned na začátku článku nám naskýtá pohled typický japonský architektonický styl.
. Častokráte se ve svatyni nacházejí dvě opatrovnická zvířata aby chránili vstup. Dříve byla tradice, že se svatyně stavěli znovu a znovu, což už se omezilo pouze na svatyni Ise. Jako důležité svatyně zde zmiňují: Atsuta svatyně, Nagoya, Aichi, svatyně pro Imperial meč Kusanagi , Tsurugaoka Hachiman svatyně
Monika Klomfarová
Postupem času byl ale šintoismus použit k propagaci národa, což se značně změnilo s koncem II.Světové války. Nejen že vzniklo na základě šintoismu několiko nových náboženství.
S jejich posmrtným životem souvisí Svatyně-jako mocné místo, kde po příchodu Kami, je svatyně nedostupná a zatarasena lanem.
Tento příklad svatyně, která se nachází ihned na začátku článku nám naskýtá pohled typický japonský architektonický styl.
. Častokráte se ve svatyni nacházejí dvě opatrovnická zvířata aby chránili vstup. Dříve byla tradice, že se svatyně stavěli znovu a znovu, což už se omezilo pouze na svatyni Ise. Jako důležité svatyně zde zmiňují: Atsuta svatyně, Nagoya, Aichi, svatyně pro Imperial meč Kusanagi , Tsurugaoka Hachiman svatyně
Monika Klomfarová
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)